Úvahy konvertity o církevní krizi (2. část)

Posvátná liturgie

Lex orandi, lex credendi. Řád mše svaté vyjadřuje katolickou nauku. Změny ve mši jsou bohužel příkladem rozchodu s tradicí – „hermeneutiky zlomu“ – ač si mnozí vroucně přejí vidět kontinuitu. Mešní modlitby, užívání lidového jazyka, kněz obrácený čelem k lidu, „pozdravení pokoje“ mezi přítomnými, nazývání kněze „předsedajícím“, změny oltáře a presbytáře, změny v lekcionáři, rozmnožení „eucharistických modliteb“ – kterákoli z těchto novot by představovala velkou změnu. Dohromady znamenají, že se nová mše od té staré zásadně odlišuje. Jako katolický konvertita jsem několik let nechápal jasně, že mše je oběť. Tuto skutečnost mi během katechezí nikdo nevysvětlil a sám nový mešní řád ji příliš dobře nesděluje ani nepodporuje, a tak mi po dlouhou dobu zůstala skryta.

Někteří lidé si kladou otázku, jestli by nějaký světec ze starých dob, kdyby přišel v neděli do typického moderního katolického kostela, poznal, že to, co se tam odehrává, je katolická bohoslužba. V tomtéž farním kostele můžete mít v neděli v devět hodin mši svatou v latině, s gregoriánským chorálem a knězem podávajícím svaté přijímání klečícím, a v 10:30 mši v lidovém jazyce, s rockovou hudbou, ministrantkami a lektorkami, s dětmi stojícími kolem oltáře a mimořádnými rozdělovateli svatého přijímání podávajícími pod obojí způsobou vestoje a na ruku – naprosto odlišná zkušenost římského katolicismu, naprosto odlišná praxe, která lidem předává naprosto odlišné pojetí mše, a tedy i samotné víry.

Jen si to představte: papež by se mohl zítra rozhodnout přetvořit mši. Mohl by dát nějaké komisi oprávnění, aby přepsala modlitby a přeorganizovala mši jakýmkoli způsobem, který by si přál, a výsledný produkt by technicky vzato pořád byl „platnou mší“. Myšlenka nějaké komise, která provádí rozsáhlé změny v liturgii, je však v dějinách Církve neznámá. Proč vůbec opravovat, co funguje? Přesně k tomu však v šedesátých letech došlo. Byla stará mše tak špatná, že ji bylo třeba předělat? Dokument II. vatikánského koncilu o liturgii Sacrosanctum conciliam říká, že latinu a gregoriánský chorál je třeba zachovat. O knězi čelem k lidu v něm není nic. Obsahuje však skuliny, například ustanovení o inkulturaci, a především zásadu „plné a aktivní účasti všeho lidu“, která „odůvodnila“ změny provedené ve mši Pavla VI. Opakuji však, že kdyby se papež zítra rozhodl přepsat mši, přestože má pravomoc tak učinit, tázal bych se „proč“? Byl by to produkt nějaké komise, což je nekatolický způsob provádění liturgických úprav. Až do II. vatikánského koncilu šlo o velmi pozvolný, organický proces trvající staletí.

Vyhledávání tradiční mše a vyhýbání se Novus Ordo (NO) proto nepokládám za věc osobní libovůle, ale za rozhodnutí motivované přáním správně se klanět Bohu. Vezměme si změnu v postoji celebranta z ad orientem na versus populum. Tím se mění význam mše. Když kněz stojí čelem k lidu, soustřeďuje se liturgický úkon (za podpory nového znění modliteb v NO) na lid místo na Boha v duchu modernistické „teologie shromáždění“. Ze mše se stává jídlo, „svátek lásky“. Mění se význam a úloha kněze. Mění se role lidí a vztahy mezi nimi. Oltářní mřížka je odstraněna a ženy vstupují do presbytáře jako lektorky a dokonce ministrantky. Laici rozdávají svaté přijímání lidu pod obojí způsobou a do ruky. Tyto změny nejsou jen kosmetické a o osobní preference tu nejde.

Nová mše byla koncipována tak, aby „zprotestantizovala“ bohoslužbu a odstranila jasná a historická vyjádření katolické víry. Uvažte rozdíly mezi tradičním offertoriem a novou „modlitbou nad dary“. Arcibiskup Annibale Bugnini, který stál v čele liturgické reformy, řekl, že nová mše byla navržena tak, aby „odstranila z našich katolických modliteb a z katolické liturgie všechno, co může vrhat stín na úhelný kámen vzájemnosti s našimi odloučenými bratry protestanty“. Tyto nové praktiky ovlivnily víru milionů, patrně prakticky všech dnešních katolíků. Výsledkem je změna v chápání mše, eucharistie, kněžství, katolicismu.

Tuto situaci komentuje Benedikt XVI.:

„Máme liturgii degenerovanou na show, která se, s chvilkovým úspěchem pro skupinu liturgických výrobců, snaží učinit náboženství zajímavým pomocí hloupé módy a svůdných mravních hesel. Výsledkem je stále zjevnější ústup těch, kteří v liturgii nehledají vystoupení liturgického ‚showmana‘, nýbrž setkání s živým Bohem, v jehož přítomnosti ono veškeré ‚dělání‘ ztrácí na významu, neboť pouze toto setkání nám může zpřístupnit skutečné bohatství bytí.“[1]

Platná Mše může být nedovolená a dokonce svatokrádežná, a stojí za to si položit otázku: jestli to, že je nějaká nová liturgická činnost dovolená, znamená, že je i dobrá. Na základě osobní zkušenosti mohu oprávněně předpokládat, že v kterékoli mši podle Novus Ordo, jíž se zúčastním, se budou říkat a dělat pochybné věci. Ničeho, co může urážet Pána, se účastnit nechci.

Benedikt XVI. dále rozvádí, proč vyhledávání tradiční liturgie není jen věcí vkusu:

„I když důvodů, které vedou velký počet lidí k hledání útočiště v tradiční liturgii, může být více, hlavní je ten, že zjišťují, že se v ní zachovala důstojnost posvátného. Po koncilu bylo mnoho kněží, kteří si ‚odposvátnění‘ vědomě povýšili na program… Vedeni těmito úvahami odložili posvátná roucha, zpustošili kostely, jak se dalo, zbavili je nádhery, která upomíná na posvátno, a liturgii zredukovali na jazyk a gesta běžného života pomocí pozdravů, obyčejných projevů přátelství a podobných věcí… To, co bylo dříve pokládáno za nejsvětější, tedy forma, v níž se předává liturgie, se najednou jeví jako něco nanejvýš zapovězeného, jedinou věcí, kterou lze bezpečně zakázat. Rozhodnutí, která byla přijata po koncilu, se nesmějí kritizovat, ale když se na druhou stranu zpochybňují starobylé předpisy či dokonce velké pravdy víry, například Mariino tělesné panenství, Ježíšovo fyzické zmrtvýchvstání, nesmrtelnost duše apod., nestěžuje si buď nikdo, nebo jen s největší umírněností.“[2]

Máme-li soudit po ovoci, jeví se reformy II. vatikánského koncilu jako katastrofa. Benedikt XVI. dále analyzuje vztah mezi výměnou staré Mše za novou a problémy v Církvi:

„[Ale] vyděsil mne zákaz starého misálu, neboť něco takového se za celé dějiny liturgie ještě nestalo…. Právě vydaný zákaz misálu, který po celá staletí kontinuálně rostl od sakramentářů staré církve, vnesl do dějin liturgie zlom, jehož důsledky mohly být jedině tragické…. Byla stržena stará budova a za použití starých stavebních plánů postavena jiná, ovšem z velké části z materiálu, z něhož byla budova dosavadní…. [Ale] že byl [nový misál] postaven jako novostavba proti narostlým dějinám, tyto dějiny zakázal, a tím způsobil, že liturgie již nebyla živým růstem, nýbrž produktem učené práce a juristické kompetence, to nám mimořádně uškodilo. Nyní totiž musel vzniknout dojem, že liturgie se „dělá“, že není ničím předem daným, nýbrž něčím, co leží v oblasti našeho rozhodování. A potom je zase logické, že se neuznávají učenci či nějaký centrální úřad jako jediný nositel rozhodování, nýbrž že si nakonec chce každá „obec“ vytvořit svoji liturgii. Jenže kde je liturgie takto vytvořená, tam nám už nemůže darovat to, co by mělo tvořit podstatu jejího daru: setkání s mystériem, které není naším produktem, nýbrž je naším zdrojem a pramenem našeho života…. Jsem přesvědčen, že církevní krize, kterou dnes prožíváme, spočívá do značné míry v rozpadu liturgie, která je někdy dokonce koncipována tak, etsi Deus non daretur, že v ní již vůbec nezáleží na tom, zda Bůh je a zda k nám promlouvá a zda nám vyslyší. Jestliže se však v liturgii již neobjevuje společenství víry, světová jednota církve a jejích dějin, mystérium živého Krista, kde se potom ještě církev projevuje ve své duchovní podstatě? Pak oslavuje obec jen sebe samu, ale to se nevyplatí.“[3]

Abychom to shrnuli: podle Benedikta XVI. je dnes v Církvi krize, která souvisí s novou liturgií. Ta je umělým výtvorem, který představuje rozchod s historií a běžně vypadá jako zdegenerovaná show. Kardinál to neříká, ale na základě vlastních zkušeností s liturgickými excesy s těžkým srdcem docházím k závěru: nové liturgii se vyhýbejte.

Benjamin J. Vail OFS

 

Přeložila Lucie Cekotová.
Vyšlo v Te Deum 2/2017.

 

[1] Z předmluvy kardinála Ratzingera k francouzskému vydání knihy Mons. Klause Gambera Die Reform der römischen Liturgie („Reforma římské liturgie“).

[2] Z projevu kardinála Ratzingera k chilským biskupům, Santiago de Chile 13. červenec 1988.

[3] Joseph Ratzinger, Můj život. str. 109–112. Brno 1999. Překlad Pavel Váňa.