KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

POTŘETÍ VE VĚZENÍ - NEJTĚŽŠÍ ZKOUŠKA
V březnu 1997 se jedenáct vůdců podzemní církve shromáždilo v Žen-gžou, hlavním městě provincie Henan. Měli jsme v úmyslu setkat se v prvním patře jednoho činžovního domu. Na setkání byla pozvána také jedna starší americká sestra čínského původu, pravděpodobně ji však až na místo setkání sledovali vládní agenti.
Nevěděli jsme o tom, avšak Xu a několik dalších vůdců byli zatčeni ještě dříve, než jsme vůbec dorazili na místo. V bytě se potom schovali ozbrojení příslušníci policie a čekali na příjezd ostatních.
Toho večera bylo zataženo a pršelo. Zavolal jsem do bytu, abych zjistil, zda Xu již přijel. Odpověděl mi neznámý hlas: „Á, přijďte prosím. Určitě přijďte!"
Když jsme dorazili na místo, spatřil jsem, že dveře bytu jsou pootevřené. Vešli jsme dovnitř a zjistili, že přímo na nás míří spousta zbraní! Policisté nám začali sundávat opasky a spoutávat ruce za zády. V tom okamžiku jsem nemyslel na nic jiného než na útěk. Dříve, než mi stihli svázat ruce, couvnul jsem směrem k oknu. V mžiku jsem je otevřel, křikl: „Utíkejte!" a s nohama napřed se vrhl dolů.
Nenapadlo mě, že policisté budou mít okolo tuctu mužů také dole pod oknem. Letěl jsem k zemi z docela velké výšky a dopadl jsem tak nešikovně, že jsem si velmi nepříjemně zranil nohu. Policisté dole neočekávali, že by měl někdo tolik odvahy, aby vyskočil z okna, a tak jsem na ně chvíli zíral a oni zase na mě a všichni dohromady jsme díky šoku a překvapení vykřikli!
Pak ale ke mně rychle přispěchali, přitiskli mě k zemi a divoce do mě kopali a bušili. Svými těžkými okovanými botami se mi postavili na nohy a na hruď, popadli mě za vlasy a bili svými pistolemi. Síla jejich úderů a kopanců byla tak velká, že mi kosti s křupáním praskaly. Potom ještě vytáhli obávaný elektrický obušek a mučili mě elektrickými šoky.
Zřídili mě tak děsivě, že jediné, čeho jsem byl schopen, bylo plazit se, soustředit se na Ježíše a pokoušet se nevěnovat pozornost jejich úderům. Nakonec jsem upadl do bezvědomí.
Vzhledem k brutalitě, jíž byl celý incident provázen, je zázrak, že mě nezabili. Později se mi připomněla slova žalmisty: Kdyby sám Hospodin nebyl při nás, když proti nám povstali lidé, zaživa by nás tehdy zhltli v hněvu, jímž proti nám vzpláli. Tehdy by nás zatopily vody, dravý proud by se přes nás valil, tehdy by se přes nás převalily vzduté vody. Požehnán bud Hospodin, že za kořist nás nedal jejich zubům! Unikli jsme jako ptáče z osidla lovců. Osidlo je protrženo, unikli jsme! Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. (Ž 124,2-8)
Když jsem se probral, nacházel jsem se v cele zadržení na ústředí žengžouského policejního úřadu. Spolu se mnou tam byl Xu a další vedoucí. Byl jsem celý od bláta, které na mně zanechaly těžké boty policistů, uši jsem měl od bití napuchlé a špatně jsem slyšel.
Dozvěděli jsme se, že příkaz k našemu zatčení přišel až od ústřední vlády v Pekingu. Nějak se doslechli, že se chystáme sjednotit. Podzemní církev již tak jako tak byla ateistickému a komunistickému státu trnem v oku a pomyšlení na to, jaké výsledky by přineslo naše sjednocení, budilo u nejvyšších představitelů vlády hrůzu. Nařízení z Pekingu přinutilo představitele provinční vlády v Henanu, aby se naším případem zabývali s nejvyšší vážností. Jelikož jim nedocházelo, že Boží království není z tohoto světa, obávali se, že naše diskuse o sjednocení by měly za následek zformování opoziční politické strany, která by byla hrozbou pro stabilitu země.
Byl pořízen videozáznam a fotodokumentace našeho zatčení. Zprávy o tomto incidentu unikly za hranice Číny, a tak se o něm dozvěděli lidé po celém světě.
Všechny nás hrozně mučili. S pouty na rukou nás provazem přivázali k sobě a pak nás bili holemi a obušky. Každým okamžikem jsme očekávali, že nás odvedou a popraví.
Policie se proti mně snažila shromáždit důkazy, proto se pouhé tři dny po mém zatčení její příslušníci vydali do Nanjangu. Po příjezdu zjistili, že právě probíhá velké sborové shromáždění, kterého se účastnilo okolo 120 věřících včetně mé manželky. Všechny zatkli. Hlavní vedoucí toho shromáždění včetně Deling byli identifikováni a posláni do vězení. Většina ostatních věřících musela zaplatit pokutu a poté, co je vyslechli a zbili, byli propuštěni.
Během slyšení u soudu mi soudce řekl: „Yune, mám tě už plné zuby. Už dlouhé roky se stavíš proti naší vládě a převracíš společnost vzhůru nohama. Mnohokrát jsi utekl z vazby. Tentokrát jsi pro změnu vyskočil z okna a zlomil sis nohy. Řekni mi, Yune, pokud se ti opět naskytne příležitost k útěku, využiješ jí?"
Chvíli jsem o tom přemýšlel a pak jsem popravdě odpověděl: „Pane soudce, to je chytrá otázka. Nechci vám lhát. Pokud se mi naskytne příležitost, pokusím se o útěk. Jsem povolán kázat evangelium po celé Číně, a musím tedy dělat vše, co je v mých silách, abych byl poslušen tomuto povolání, které Bůh vložil do mého života."
Soudce, soudní úředníky i eskortu má odpověď rozlítila. Soudce zařval: "Co se to opovažuješ, ty kriminálníku? Zlámu ti nadobro nohy, takže již nikdy odnikud neutečeš!"
Odvedli mě do vyšetřovací místnosti, kde mě několik dozorců přinutilo sednout si na zem s nohama od sebe. Úpěnlivě jsem je prosil, aby mě nebi-li do zlomených nohou, avšak jeden hrozivě vyhlížející muž vytáhl obušek. Aby zajistil, že již nikdy nebudu schopen utéci, opakovaně mě udeřil mezi kolena a chodidla. Zmrzačil mi nohy tak, že bolest byla nesnesitelná. Ležel jsem na zemi a křičel jako raněné zvíře. Tělem i myslí mi procházela mučivá bolest. Jediné, čeho jsem byl schopen, bylo upřít své myšlenky na Pána Ježíše a jeho utrpení na kříži.
Byl jsem si jist, že určitě zemřu, Pán mě ale zachoval, protože se mnou ještě neskončil. Nohy od kolen dolů mi úplně zčernaly a neměl jsem v nich vůbec žádný cit. Bolelo mě celé tělo, neboť bylo pokryto pohmožděninami odshora až dolů.
Když mě trýznitelé nesli zpátky na celu, chtěl jsem jim drze ukázat, že nikdy nemohou zlomit mého ducha, a tak jsem se zasmál a řekl jim: „Chci vám poděkovat za skvělou masáž, kterou jste mi dnes dopřáli. Cítím se mnohem lépe. Díky!"
Po slyšení u soudu jsem byl spolu s dalšími bratry přemístěn do žengžouské věznice s nejvyšší ostrahou. Dali mě na samotku. Má cela se nacházela poblíž kanceláře službu konajícího dozorce a sousedila s Xuovou celou. Dozorci byli přesvědčeni, že jsem se zbláznil, a dali mi přezdívky „Blázen" a „Mrzák".
Ihned po příjezdu do věznice mě nepřetržitě bili a vyslýchali od osmi ho-din ráno až do večera následujícího dne. Vyšetřovatelé se střídali po smě-nách, a byli tak schopni neustále na mě vyvíjet tlak a pokračovat v bití celou noc. Po celou tu dobu jsem nedostal najíst ani napít.
Kdykoli mě dozorci začali bít, opakovaně jsem křičel: „Ježíši, zachraň mě! Pomoz mi, Pane Ježíši!" Byl to jediný možný způsob, kterým se mi dařilo odvést myšlenky od utrpení a bolesti, jež na mě doléhaly.
Po tomto úvodním martyriu nás zamkli do cel, které jsme mohli opustit pouze každý druhý den, kdy jsme chodili k výslechu. I když jsem se nacházel ve velmi zuboženém stavu, přesto mě pravidelně mučili doufajíce, že se jim podaří zlomit mě na duchu. Někdy nás vozili k výslechu na dingšujskou policejní stanici, jindy zase na žengžouské ústředí policie číslo devět, mohli jsme tedy „okusit dvě příchutě" mučení. Cílem jejich bití byla obzvláště hlava, ruce a nohy.
Neměl jsem Bibli, rozjímal jsem tudíž nad Božím slovem, které jsem znal zpaměti a v slzách jsem se přimlouval za církev. Co možná nejhlasitěji jsem vykřikoval biblické verše a vyznával Boží zaslíbení, například to ze Žalmu 27,1-3: Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach? Když se na mě vrhli zlovolníci, aby pozřeli mé tělo, protivníci, moji nepřátelé, sami klopýtli a padli. Kdyby se proti mněpo-ložilo vojsko, mé srdce nepocítí bázeň, kdyby proti mně i bitva vzplála, přece budu doufat.
Dnem i nocí jsem hlasitě zpíval. Při jedné takové příležitosti se službu konající dozorce rozčílil. Zeptal se mě: „To chceš strávit zbytek svého života tady, ty profesionální kriminálníku?"
Odpověděl jsem mu: „Ne! Až nastane Pánův čas, budu okamžitě propuštěn."
Alespoň navenek jsem se snažil jednat směle a odvážně, uvnitř jsem však pociťoval zármutek a velkou bolest. Při jednom výslechu mi policisté řekli, že buď budu odsouzen na doživotí, anebo, pokud se můj postoj zlepší, bych mohl dostat deset až patnáct let vězení.
Tváří v tvář této chmurné budoucnosti jsem reptal a stěžoval si Pánu, do-konce jsem ho i obviňoval: „Ó Bože, vždyť ti přece chci sloužit a šířit evangelium a teď tu trčím v téhle cele a ani nemůžu chodit. Jsi slabý a nedoká zal jsi mě ochránit!"
Jelikož jsem nebyl schopen chodit, tři různí křesťanští vězni včetně Xua dostali na starost nosit mě z cely na záchod a do místnosti, kde se provádělo mučení. Byl jsem na cele sám a oddělen od ostatních vedoucích, velmi jsme tudíž toužili po těchto krátkých okamžicích společného obecenství.
Místnost určená k mučení se nacházela o tři poschodí výše, cesta tam nám tedy skýtala nejdelší příležitost k hovoru. Xu mě tam nechtěl nosit, já jsem mu však řekl, ať si nedělá starosti, že pokud to neučiní on, najdou si někoho jiného. Těch pár drahocenných minut, které jsme spolu mohli strávit, mě často posílilo natolik, že jsem byl schopen snášet bití a ponižování, kterých se mi v té temné místnosti dostávalo.
Xu je jemný člověk. Neřekl mi, čím prochází, jednoho dne jsem si ho však všiml při návratu na celu. Je velmi urostlý a dobrý běžec, toho dne se ovšem cestou po chodbě sotva belhal. Uvědomil jsem si, že i jeho mučí.
Při některých příležitostech mě nosil jeden mladý dozorce. Viděl, že trpím velkými bolestmi a že se mi nedostává lékařské péče. Ten mladý muž mi se soucitem řekl: „Vidím člověka, který opravdu trpí kvůli Ježíšově jménu."
S překvapením jsem mu pohlédl do tváře. Pokračoval: „Když jsem ukončil studia na policejní akademii, dostal jsem tuto práci. Pocházím z křesťanské rodiny, nejsme ovšem tak silní věřící jako ty. Proč by měli lidé věřit v Ježíše a kázat o něm, když se jim pak dostane takového údělu?"
Odpověděl jsem mu: „Možná nevidíš žádné bezprostřední výhody, které by to mému životu nyní přinášelo, v budoucnu však za tohle utrpení od Ježíše přijmu velké požehnání."
Ten muž mě i nadále bil, neboť to bylo nedílnou součástí jeho práce, jelikož však k tomu cítil odpor, vybíral si ty části těla, kde mi bití působilo nejmenší újmu.
Do Xuovy cely umístili „falešného zločince". Předstíral, zeje křesťan, bylo však zřejmé, že je v cele, aby špicloval a shromáždil co nejvíce informací. Často se ke mně před ostatními vězni choval soucitně a pak se Xua ptal: „Myslíš, že se Yun pokusí o útěk?" I navzdory skutečnosti, že jsem měl zmrzačené nohy, se vedení věznice stále obávalo, že se pokusím uprchnout, na-skytne-li se mi k tomu příležitost!
Jednoho dne, zrovna v době, kdy vězni chodí na záchod, ležel špión ve své cele těžce nemocný. Byl úplně bledý a vypadalo to, že smrt klepe na jeho dveře. Obrátil jsem se na dozorce a řekl jsem mu: „Dříve jsem mimo jiné pracoval jako masér. Dopřejte mi prosím pět minut u toho nemocného muže a uvidíte, že se jeho zdravotní stav zlepší."
Dozorce mě zanesl k němu do cely. Když jsem tam vstoupil, Xu se na mě podíval a oči mu plály. Kývl hlavou a začal se modlit. Já jsem na hlavu toho nemocného muže položil ruce a pomodlil se za něj v Ježíšově jménu. Po chvíli prohlásil: „Cítím, jak ve mně proudí horký vzduch!"
Po pár minutách se vrátil dozorce a ptá se: „Tak jak pokračuje masáž?"
Nemocný odpověděl: „Pokračuje velmi dobře. Jsem již téměř zdravý."
Bůh toho muže zcela uzdravil. Ve snaze projevit mi vděčnost použil něco ze svých peněz a vlivu a obstaral mi dobré jídlo. Po tomto incidentu mě i někteří vězeňští dozorci, když je rozbolelo tělo, požádali o masáž a rovněž se mnou začali o něco lépe zacházet.
Ačkoliv toho muže poslali špehovat nás, Bůh si jej použil, aby mi skrze něj velmi požehnal. Tvrdil o sobě, že je věřící, a řekl nám, že se jeho manželce podařilo propašovat pro něj do věznice Bibli. Je pravděpodobnější, že mu ji dali sami policisté, aby se před námi jevil jako křesťan a získal naši důvěru. Jelikož on sám neprojevoval zájem o její četbu, půjčil jsem si ji a každý večer a ráno jsem se věnoval jejímu studiu. Na malé kousky papíru jsem napsal mnoho veršů z Písma a podstrčil je bratřím, abych posílil jejich víru Božím slovem.
O několik dnů později Xu vyryl do zdi toalety obrázek, podle kterého věřící učil, že bychom měli být věrní a nezapírat Pána. Já jsem pod něj přidal slova „krev, smrt, svědectví".
Jindy zase napsal na toaletní papír několik veršů a povzbuzujících slov, smotal jej a strčil do mantou a ten mi pak hodil přes chodbu věznice. Na papíru stálo: „Od počátku církve až po dnešní den, všichni, kdo následují Ježíše, musí pozvednout svůj kříž a zaplatit vysokou cenu." Rovněž mi naznačoval, že si myslí, že bych se měl pokusit o útěk, pokud se mi k tomu naskytne příležitost.
Jak týdny pomalu ubíhaly, má neutěšená situace mě stále více deprimovala. Vypadalo to, jako kdyby mě Pán zavrhl a nechal mě již napořád hnít ve vězení. Mé nohy byly zmrzačené a duch zdrcený. Každého večera jsem své chromé nohy opíral o stěnu, a snažil se tak zmírnit bolest.

Milovaná manželka Deling byla v ženské věznici a já jsem vůbec netušil, co se stalo s našimi dětmi. Zakoušel jsem největší krizi svého života.
DELING: Nevedli jsme normální život, a proto to bylo pro naše děti ob čas velmi obtížné, na druhou stranu však zakoušely velmi mnoho lásky ze strany ostatních křesťanů, kteří se pokoušeli zmírnit jejich bolest.
Žádný jiný chlapec Izákova věku se nemusel vyrovnávat s takovým tlakem, jakému byl vystaven on. Nejtěžším obdobím pro něj byl březen a duben roku 1997, kdy se oba jeho rodiče octli kvůli evangeliu ve vězení. Bylo mu tehdy pouhých třináct let.
Když se v Číně rodiče dostanou do vězení, snaží se stát převzít nad dětmi kontrolu a umístit je do „bezpečného prostředí". V praxi to znamená, že jim vymývají mozek ateistickým učením a snaží se je odcizit rodičům a vyvolat v nich vůči nim nenávist.
Když jsme se octli s Yunem ve vězení, křesťanští přátelé přestěhovali Izáka s Jilin z vesnice do Nanjangu, kde se pokoušeli pod smyšlenými jmény navštěvovat školu. Policie však po nich pátrala, bylo tudíž nezbytné přestěhovat je do Žengžou, hlavního města provincie Henan. Ani tam to však pro ně nebylo dost bezpečné, a tak byli přemístěni do vzdálené provincie Šandong, kde se o ně starala jedna křesťanská rodina.
Pro Izáka a Jilin to bylo velmi stresující období. Během několika málo měsíců byli nuceni měnit školu a třikrát nebo čtyřikrát se stěhovat. Na Izákových mladých ramenou spočívala velká zodpovědnost. Musel se starat o mladší sestru a zároveň se snažil pochopit, co se stalo s matkou a otcem.
Později nám v Šandongu řekli, že se Izák většinou procházel se skloněnou hlavou a doufal, že na zemi najde peníze, které někdo náhodou ztratil. Rodina, která se o ně starala, byla totiž velmi chudobná a sotva si mohla dovolit kupovat nějaké jídlo.
Poté, co mě propustili z vězení, mě tajně propašovali z Henanu a mohla jsem se setkat s dětmi. Když jsem Izáka prvně spatřila, řekl mi: „Mami, mám nyní velké problémy."
Zeptala jsem se ho: „Izáku, jsi ještě dítě, jak můžeš ve svém věku nést nějaká těžká břemena?"

Můj třináctiletý syn odpověděl: „Otec je zase ve vězení. Jak přežijeme? Mám strach o budoucnost."

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

ZÁZRAČNÝ ÚTĚK
Ale zvedni se, povstaň. (Sk 26,16)
Právě v tomto období své největší životní krize jsem si hořce stěžoval Pánu. Bylo mi 39 let, před sebou jsem však neviděl žádnou naději ani budoucnost. Pánu jsem řekl: „Když jsem byl mladý, povolal jsi mě, abych kázal evangelium na západě a na jihu. Jak to teď mám dělat? Sedím tady ve vězení s rozdrcenýma nohama a jsem odsouzen k tomu, abych tu hnil až do smrti. Už nikdy neuvidím svoji rodinu. Oklamals mě!"
Začaly se množit fámy o tom, co s námi bude. Dokonce i věřící mimo věznici věděli, že za naším zatčením vězí něco vážného, poněvadž příkaz k němu vydala ústřední vláda.
A zrovna teď mi Xu navrhuje, že bych se měl pokusit o útěk! Vím, že Xu je Boží muž, který pozorně naslouchá Božímu hlasu, a tak jsem mu slušně řekl: „Nohy mám rozmlácené a navíc mě zamkli do cely s železnými dveřmi. Vždyť nemůžu ani chodit! Jak mám asi utéct? Ty máš nohy v pořádku, proč neutečeš ty?"
Večer 4. května 1997 jsem jako každého předcházejícího večera v uplynulých šesti týdnech uchopil své bezvládné nohy. Tělem mi procházela silná bolest, když jsem si je opřel o stěnu. Zjistil jsem ale, že je to nejlepší způsob jak minimalizovat své utrpení. Tím, že jsem z nich odvedl krev, mi znecitlivěly a já byl v noci schopen alespoň přerušovaně spát.
Hned následujícího rána mě v mém deprimovaném a beznadějném stavu povzbudil Pán zaslíbením z epištoly Židům 10,35: Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna. S těmito slovy v mysli jsem se probudil.

Věznice se pomalu probouzela k životu a já jsem si začal číst v Jeremjášovi. Pán ta slova velmi působivě a osobně vztáhl k mým zraněním a k mé situaci. Bylo to, jako kdyby Duch svatý ke mně promlouval přímo prostřednictvím Písma: Z mých očí tekou slzy dnem i nocí bez přestání, neboť těžká rána rozdrtila panenskou dceru mého lidu velikou, bolestnou ranou. ... Což jsi opravdu zavrhl Judu? Tvá duše si zprotivila Sjón? Proč nás biješ, což pro nás není uzdravení? S nadějí jsme vyhlíželi pokoj, ale nic dobrého nepřichází, čas uzdravení, a hle předěšení. ...Neodmítej nás však pro své jméno, nenech zhanobit trůn své slávy. Rozpomeň se a neruš svou smlouvu s námi. (Jr 14,17.19.21)
Cítil jsem se úplně stejně jako Jeremjáš. Byl jsem zdrcen a zdálo se mi, žerně Pán opustil a zanechá mě navěky hnít v tomto vězení. Podobnými slovy jako Jeremjáš jsem volal k Pánu: „O Bože, proč jsi mě postihl takovou ranou a nemohu být uzdraven? Doufal jsem v pokoj, nevzešlo mi však žádné dobro. Prosím, Pane, neopovrhuj mnou."
Pokračoval jsem v četbě: Běda mi, matko má, že jsi mě zrodila, muže sporu a sváru pro celou zemi. Nic jsem si nevypůjčil, nikdo mi nepůjčil, všichni mi kl-nou.Qr 15,10)
Opět se zdálo, že mi slova vyskočila z papíru rovnou do ducha. Byl to velmi svatý okamžik, jako kdyby sám Bůh Všemohoucí sestoupil do mé cely a jednal se mnou tváří v tvář.
V nitru se mi nahromadilo množství zármutku, který se najednou začal před Pánem vylévat. Vzlykal jsem: „Pane Ježíši, přesně jak říká Jeremjáš, všichni jsou se mnou ve sváru a proklínají mě. Dál už to nesnesu. Došel jsem až na samotný konec svých sil."
Plakal jsem tak intenzívně, že od všech těch slz mi napuchly oči. Můj Pán mě však potěšil jako milující otec, který svírá v náručí svého chlapce. Ujistil mě následujícím veršem: Hospodin praví: „Nepřichystal jsem ti dobro? Nesrazil jsem kvůli tobě nepřítele v čase zlém, v čase soužení?" Qv 15,11) Ze samotného nitra jsem volal k Pánu slovy z Jeremjáše 15,16-18: Jakmile se objevila tvá slova, pozřel jsem je. Tvá slova mi byla veselím a radostí srdce. Nazývají mě tvým jménem, Hospodine, Bože zástupů. Nesedám v kruhu těch, kdo se vysmívají, a nejásám. Kvůli tvé ruce sedím osamocen, neboť jsi mě naplnil svým hrozným hněvem. Proč je má bolest trvalá a má rána nevyléčitelná a nechce se hojit? Stal ses mi tím, kdo jako by lhal, vodou nestálou.
Mnohokrát jsem se ptal, proč trpím takovou bolestí. Již jsem ji totiž dále nebyl schopen snášet. Mé srdce bylo sklíčené a já připraven vše vzdát.
Opět jsem obdržel slovo od Boha, jehož součástí bylo tvrdé varování i zaslíbení: Proto praví Hospodin toto: „Jestliže se obrátíš, vrátím tě k sobě, staneš
přede mnou. Budeš-li pronášet vzácná slova, nic bezcenného, budeš mými ústy. Oni se musejí obrátit k tobě, ty se k nim neobracej. Učinil jsem tě vůči tomuto lidu nedostupnou bronzovou hradbou. Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohu tě, neboť já jsem s tebou, abych tě spasil a vysvobodil, je výrok Hospodinův. Vysvobodím tě z rukou zlovolníků a vykoupím tě ze spárů katanů." (Jr 15,19-21)
Jakmile jsem ta slova přečetl, dostalo se mi velmi působivého vidění, a to i přesto, že jsem byl vzhůru.
Spatřil jsem Deling sedět vedle sebe. Právě ji propustili z vězení a ona připravovala nějaký lék. Velmi citlivě mi ošetřila rány. Velmi mě to povzbudilo a zeptal jsem sejí: „Už tě pustili?"
Odpověděla: „Proč neotevřeš ty železné dveře?"
Než jsem jí stačil odpovědět, vyšla z místnosti a vidění skončilo. Pán ke mně promluvil: „Toto je hodina tvé spásy."
Okamžitě jsem pochopil, že vidění bylo od Boha a že se mám pokusit o útěk.
Má samotka sousedila s celou, kterou obýval Xu spolu s několika dalšímu věřícími. Měli jsme mezi sebou domluvený signál, že jakmile se někdo z nás ocitne v obtížích a bude naléhavě potřebovat modlitbu, dvakrát zaťukáme na stěnu. Xu zaslechl mé zaťukání.
Zavolal jsem na dozorce. Přišel ke dveřím a zeptal se, co chci. Řekl jsem mu: „Okamžitě potřebuji na záchod."
Jelikož mě toho dne měl na starosti právě Xu, dozorce otevřel jeho celu a přikázal mu, aby mne odnesl na toaletu.
Kdykoli bylo vězňům dovoleno opustit celu, okamžitě byla zamčena že- lezná brána na chodbě, aby nikdo nemohl utéci. Schodišťová šachta, která vedla na spodní podlaží, se nacházela na druhé straně brány. Byli jsme neustále dobře uzamčení. Brána se dala otevřít pouze z druhé strany pro ty, kdo se vraceli do cely, z naší strany to nebylo možné.
Každé patro věznice bylo chráněno železnou branou. Běžně u každé z nich stáli dva dozorci, jeden na každé straně, takže abych se dostal na vězeňský dvůr, musel bych projít trojí železnou branou na trojím podlaží a minout šestero ozbrojených dozorců.
Xu přišel k mým dveřím. Jakmile mě spatřil, přikázal mi: „Musíš utéct!" Potom se vrátil do cely, kde si vzal kartáček na zuby a ručník, aby si dozorci mysleli, že se chystá do umývárny.

Když se Xu vrátil, znovu mi se vší vážností přikázal: „Yune, musíš utéct!"
Byl jsem jen ve spodním prádle, a tak jsem si co nejrychleji natáhl kalhoty. Z Janova evangelia a z prvního listu Petrova jsem si vypsal verše na dlouhý kus toaletního papíru. Vytvořil jsem si z něj pás pravdy a omotal si ho oko lo pasu. Modlil jsem se: „Pane, ukázal jsi mi, že se musím pokusit opustit tuto věznici. Uposlechnu tě a pokusím se nyní uprchnout. Pokud mě ale dozorci zastřelí, přijmi prosím mou duši do svého nebeského příbytku."
Od chvíle, co mi zmrzačili nohy, uplynulo již šest týdnů. I když jsem na ně přenesl jen málo ze své váhy, působilo mi to ohromná muka. Věřil jsem však, že mi Bůh trojím různým způsobem řekl, že se mám pokusit o útěk: Skrze své slovo, prostřednictvím vidění, kterého se mi toho rána dostalo, a ústy Xua.
Již jsem se za ta léta naučil, že když nám Bůh řekne, abychom něco učinili, není čas na diskusi a zdůvodňování, bez ohledu na to, v jaké situaci se nacházíme. Máme-li jistotu, že nám Bůh řekl, abychom jednali, tak jako se to v tomto případě stalo mně, je zapotřebí slepé poslušnosti. Neuposlechnout Boha znamená, že se považujeme za chytřejšího než on a že víme lépe než on jak naložit se svým životem.
Bylo 5. května 1997 krátce před osmou hodinou ranní. Z lidského hlediska se jednalo o nejhorší možnou dobu pro pokus o útěk! Obvykle bylo ve věznici rušno a všichni strážní zaujímali své posty.
Vybelhal jsem se z cely a namířil si to k zamčené železné bráně na chodbě. Má mysl se zcela soustředila na to, abych uposlechl Boží příkaz. Díval jsem se přímo před sebe a polohlasně se modlil, zatímco jsem krok za krokem mířil vpřed.
Strážný, který zmáčknutím knoflíku podle potřeby otvíral a zavíral brá nu, seděl u schodišťové šachty ve druhém patře. Skrz bránu nebylo vidět, protože byla celá ze železa a malá okénka v ní zakrývala černá látka. Přes ně v okamžiku, kdy jsem k ní došel, se jiný Boží služebník, bratr Mušeng, vracel do cely a brána mu byla otevřena. Toho rána obdržel příkaz zamést vězeňský dvůr. Když mě Mušeng míjel, řekl jsem mu: „Počkej! Nezavírej bránu." Prošel jsem, aniž bych musel zrychlit krok! Pánovo načasování bylo dokonalé!
Když jsme se míjeli, Mušeng se mě šeptem zeptal: „Odcházíš, bratře Yune? Nebojíš se, že zemřeš?" Potom se s údivem na tváři vrátil zpět do své cely.
Mušenga na zpáteční cestě do cely doprovázel jeden z dozorců, avšak v okamžiku, kdy mu otvíral bránu, zazvonil v jeho kanceláři telefon a on jej utíkal zvednout.
Všiml jsem si, že kousek od schodiště je o zeď opřené koště. Uchopil jsem je a vydal se dolů po schodech do prvního patra. Naproti druhé železné bráně byl u svého stolu další ozbrojený strážný. Tato brána někdy zůstávala otevřená. Jelikož službu konající strážný měl za úkol hlídat ji dnem i nocí, nepokládalo se za nebezpečné nechávat ji odemčenou. V tom okamžiku ke mně promluvil Duch svatý: Jdi! Bůh Petrův je i tvým Bohem!"
Pán musel nějak strážnému zastřít zrak. I když zíral přímo na mě, jeho oči vůbec nezaregistrovaly mou přítomnost. Očekával jsem, že něco řekne, on však hleděl skrze mě, jako bych byl neviditelný!
Neřekl ani slovo. Prošel jsem kolem něj a neohlížel se zpět. Věděl jsem, že mě mohou kdykoli střelit do zad. Vytrvale jsem v tichosti žádal Pána, aby byl přichystán přijmout mého ducha, neboť jsem se domníval, že procházím závěrečnými okamžiky svého pozemského života.
Pokračoval jsem v cestě dolů po schodech, nikdo mě ale nezastavil a žádný ze strážných na mě nepromluvil! Když jsem se dostal k hlavní železné bráně do dvora, zjistil jsem, že je otevřená! Bylo to podivné, neboť se jednalo o nejstřeženější bránu ze všech. U této brány v přízemí byli obvykle dva strážní, jeden uvnitř, druhý venku, z nějakého nepochopitelného důvodu tam však nyní ani jeden z nich nebyl a brána byla dokořán!
Odhodil jsem koště, které jsem nesl s sebou z druhého patra a vyšel do dvora. Oslepilo mě jasné ranní světlo. Minul jsem několik strážných, nikdo z nich mi však neřekl ani slovo. Poté jsem prošel hlavní vězeňskou branou, která byla kupodivu pootevřená!
Srdce mi tlouklo! Stál jsem nyní na ulici před žengžouskou věznicí s nejvyšší ostrahou! Později mi bylo řečeno, že z této věznice ještě nikdy nikdo neutekl.
Okamžitě u mě zastavil žlutý automobil s nápisem taxi a řidič (muž, kterému mohlo být necelých třicet) otevřel zadní dveře. Zeptal se: „Kam máte namířeno?"
Nastoupil jsem a odpověděl: „Potřebuji se co nejrychleji dostat do své kanceláře, šlápněte na to prosím." Dal jsem řidiči adresu jedné křesťanské rodiny, kterou jsem v městě Zengžou znal a zamířili jsme pryč. Řekl jsem mu, že pokud se dostane do zácpy, ať ji objede a za žádnou cenu nezastavuje.
Připadalo mi, že se to všechno seběhlo během několika okamžiků. Bylo to jako snění za bílého dne. Ani jsem si nebyl jist, zda k tomu všemu došlo, nebo jestli se mi to jenom zdálo. Netuším, jak to Pán učinil a proč všechny ty brány, za normálních okolností velmi pevně uzamčené, byly při mém útěku otevřené. Jediné, co jsem věděl, byla skutečnost, že sedím v taxíku a mířím k domu svých přátel.
Když jsme dorazili na místo, požádal jsem řidiče, aby chvíli počkal a já se mezitím odebral vypůjčit si peníze na zaplacení jízdného.
Vystoupal jsem po schodech k bytu ve druhém patře a dvakrát zazvonil na zvonek. Jedna z dcer se podívala kukátkem ve dveřích a okamžitě mě poznala. Nadšeně zvolala: „Bratře Yune, tak oni tě pustili z nemocnice (měla tím na mysli vězení)!"
Odpověděl jsem jí: „Ano, odešel jsem z nemocnice, ne však podle obvyklého postupu. Mohla bys mi prosím půjčit nějaké peníze na taxík?"
Byla tak nadšená, že mě vidí, že zapomněla otevřít dveře! Nakonec se vrátila i s potřebnou částkou. Rychle jsem seběhl dolů a zaplatil řidiči.
Ta drahá křesťanská rodina mě vřele přivítala. Jedna dcera mi řekla: „Celý sbor se za tebe a tvé spolupracovníky už více než týden postí a modlí. Včera řekl Duch svatý mé matce: Vysvobodím Yuna a prvním místem, kam vkročí, bude tvůj dům. Krátký čas u vás zůstane a bude se s tebou modlit.'
Rodiče nám řekli, abychom očekávaly tvůj příjezd a rovněž jsme pro tebe připravili tajnou skrýš. Nikdo kromě nás o ní neví. Matka ti také nachystala nějaké jídlo a oblečení. Pojď, převlec se a my tě tam zavedeme."
Po společné modlitbě mi dali kolo a jeden z členů rodiny jel se mnou vzadu na nosiči a navigoval mě k mému úkrytu. Moudře volil úzké ulice a vyhnul se tak zátarasům, které byly kvůli mému útěku postaveny na všech hlavních cestách.
Až v okamžiku, kdy jsem se opřel do pedálů kola, jsem si poprvé uvědomil, že mi Pán uzdravil nohy i chodidla! Má mysl se natolik soustředila na poslušnost Bohu a byl jsem natolik připraven, že mne mohou kdykoli zastřelit, že jsem si vůbec neuvědomil, že mě Bůh uzdravil. Nepocítil jsem žádnou uzdravující moc. Od chvíle, kdy mi nohy rozmlátili obuškem, až do okamžiku mého útěku, byly mé končetiny černé a nepoužitelné. Nemo-hl jsem se na ně ani postavit, natož chodit. Jediné, čeho jsem byl schopen, bylo plazit se po zemi na krátkou vzdálenost tak, že jsem se chytal zdi.
Mušeng mi později řekl, že když mě v druhém patře míjel, šel jsem nor málně, je tedy pravděpodobné, že Pán musel mé nohy uzdravit ještě když jsem byl v cele. Během jízdy na kole se mi připomněl verš z Božího slova:.. a ,vykročte jistým krokem", aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo. (Žd 12,13)
Jakmile jsme dorazili k úkrytu, nebesa se otevřela. Prudký déšť se snesl na celé Žengžou a silný vítr se z hukotem opíral do oken a převracel jízdní kola. Byla to velká bouře. Ačkoliv bylo ráno, obloha byla černá.
Vešel jsem do úkrytu, kde mě ponechali o samotě. Ta drahá rodina se
mě starala jako anděl poslaný z nebe. Ve dne i v noci stál přede dveřmi
ěkdo z rodiny a hlídal mě.
Později mi křesťanští přátelé řekli, že toho večera, kdy jsem utekl, viděli v televizi zprávu o této události. Byli zmobilizováni příslušníci tajné policie, policie i lidové armády s cílem nalézt mě. Dům od domu prohledávali celé město. Na všech hlavních křižovatkách postavili zátarasy a prohledávali každé vozidlo. Policisté byli rozmístěni u každé autobusové a vlakové zastávky i na letišti.
Dozvěděl jsem se rovněž, že byli použiti cvičení policejní psi ve snaze zachytit můj pach, veškeré tyto snahy však vzaly za své. Byl jsem v bezpečí v Pánově úkrytu. Bouře narušila plány policie a smyla veškeré stopy.
Bůh mi připomněl okamžik, kdy mi před třinácti lety během mého 74denního půstu dal velmi působivé vidění, ve kterém se jedna po druhé otevřelo několik železných bran.
Nyní se tedy po všech těch letech zaslíbení naplnilo. Byl jsem přemožen Boží dobrotou a věrností, kterou mi projevil. Dodnes považuji svůj útěk z vězení za nejúžasnější životní zkušenost.
Té noci jsem spal jako spokojené novorozeně v náručí svého Pána.
XU: Když se Yun pokusil utéci skokem z okna, zlomil si nohy. Potom jej ležícího v blátě surově ztloukli a nohy mu ještě více zmrzačili, takže již nebyl schopen chodit.
Když jsem viděl, jak odnášejí Yunovo bezvládné tělo do cely, celá jeho tvář byla pokryta bahnem. Bili jej do hlavy, takže na čas přišel o sluch.
Poté, co nás přemístili do věznice v Žengžou, jsem měl za úkol nosit Yuna na toaletu a do vězeňské vyšetřovací místnosti, jelikož byl chromý a trpěl velkými bolestmi. Takto nám bylo dopřáno strávit spolu kratičké chvíle, během nichž jsme se navzájem v Pánu povzbuzovali a posilovali víru toho druhého. I tehdy, kdy jsme nemohli mluvit, nám pouhý pohled do očí stačil, abychom zakoušeli posílení a obecenství. Za ta léta se nám společně s Yu-nem dostalo mnoho Boží milosti.
Řekl jsem Yunovi, že Pán po něm chce, aby uprchl. Pán mě opravdu vedl k tomu, abych mu to sdělil. Cítil jsem, že Bůh chce, aby Yun uprchl a já abych zůstal.
Jednoho rána mu Bůh velmi jasně ukázal, že nadešel čas k útěku. Když se vydal dolů po schodech na vězeňský dvůr, jiný křesťanský bratr zrovna vcházel dovnitř. Bezpečnostní dveře se před ním otevřely přesně v okamžiku, kdy se Yun chystal odejít!
Ten bratr pak běžel do naší cely a všem říkal, že viděl Yuna odcházet z věznice! Vězni se vyšplhali k okénku a dívali se z cely na dvůr. Viděli jsme, jak prošel hlavní branou věznice a dostal se na svobodu!
Tento projev Božího milosrdenství a moci nás ohromně povzbudil. Opět jsme byli svědky toho, že pro Boha nic není nemožné - absolutně nic. Všechny naše životy drží v rukou a zhola nic se žádnému z jeho dětí nepřihodí, ledaže by to byla součást jeho plánu pro náš život.
Věřím, že existuje jeden hlavní důvod, proč se Bůh rozhodl vysvobodit Yuna takto: Když mu zmrzačili nohy, vedoucí věznice se vysmívali Pánovi i jemu. Říkali: „Teď bychom rádi viděli, jak se ti podaří utéct!" Pán je ovšem vždy připraven na výzvy!
Jen pár minut poté, co Yun utekl, dozorci zjistili, že zmizel, a rozjela se mohutná pátrací akce. Policie začala důkladně vyšetřovat, jak je možné, že chromý vězeň, který pobývá na samotce, je schopen jen tak odejít a zmizet z věznice s maximální ostrahou!
Je zarážející, že vyšetřovatelé dospěli k závěru, že Yunovi se během jeho útěku nedostalo žádné lidské pomoci ani od vězňů ani ze strany dozorců.
Potvrzuji, že je to naprostá pravda.
Za vším stála svrchovaná ruka našeho všemohoucího Boha.
MUŠENG: Měl jsem výsadu být svědkem útěku bratra Yuna z vězení v roce 1997, který vedla ruka našeho Pána.
Toho rána v sedm hodin jsem byl povolán k práci na vězeňském dvoře. Když jsem se eskortován strážným vracel na celu, zastavili jsme se a čekali, až nás pustí skrze železnou bezpečnostní bránu. Nemohl jsem věřit svým očím, když jsem spatřil Yuna vycházet ven! Všichni věděli, že je zmrzačený, takže říci, že jsem byl překvapený, že ho vidím chodit, je velmi slabý výraz! Prošel kolem mě, avšak strážný, který mě doprovázel, jej vůbec neviděl.
Teprve poté, co jsem se vrátil do cely, jsem si uvědomil, že jsem Yuna neviděl chodit od chvíle, co si zlomil nohy. Byl jsem jedním ze tří mužů, kteří jej nosili po věznici. Dokonce i dozorci mu říkali „Mrzák". Jeho nohy byly zcela pohmožděné od bití, kterého se mu dostalo. Vzhledem ke svému zuboženému stavu nebyl schopen sám nic udělat. Museli jsme mu prát i oblečení.
Hned mi svitlo, že se Yun pokouší uprchnout. Okamžitě jsem padl na kolena a prosil Boha, aby ušetřil jeho život, neboť jsem byl přesvědčen, že jej strážní záměrně pustili na vězeňský dvůr, aby ho tam mohli zastřelit. Vyšplhal jsem se k okénku cely a pozoroval, jak prochází dvorem a mizí za hlavní branou.
V tom okamžiku bylo na dvoře asi třicet dozorců, nikdo z nich si však Yu-|nova útěku nevšiml! On dokonce prošel v těsné blízkosti kolem několika z nich.
Krátce poté se rozpoutala velká bouřka.
Dozorce v druhém patře věznice si Yunovy nepřítomnosti všiml jen několik minut po jeho útěku. Všude po něm pátral a volal při tom: „Mrzáku, kde jsi?" Ze začátku se tvářil docela uvolněně, ale jak se počet Yunových možných skrýší snižoval, jeho nervozita rostla. Po pěti minutách vyhlásil poplach a celá věznice byla díky Yunově útěku vzhůru nohama.

Vedení věznice nás poté předvolalo k výslechu, my jsme však po pravdě řekli, že jsme mu nijak nepomáhali. Dva dozorci přišli o práci.

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

ODCHOD ZA BAMBUSOVOU OPONU
Druhého dne ráno po svém útěku z vězení jsem požádal přátele, aby kontaktovali vedoucího podzemní církve v Žengžou, pověděli mu o mém útěku a o tom, že po setmění navštívím jeho dům.
Toho rána okolo jedenácté hodiny měla Deling vidění od Pána. Deling propustili z vězení zhruba dva týdny před mým útěkem a skrývala se v domě jistých věřících.
Ve vidění byla svědkem mého vysvobození. Seděl jsem naproti ní a na tváři se mi zračila radost a spokojenost. Požádal jsem ji, aby shromáždila všechny vedoucí sboru a spolupracovníky, abychom mohli uspořádat setkání. Namířila na mě ukazovák a řekla: „Opovaž se! To nemáš vůbec strach? Nebojíš se, že zemřeš?" Usmál jsem se na ni, nic jsem však neřekl.
V reakci na toto vidění se Deling vydala na autobus do Žengžou. Prvním místem, kde se zastavila, byl dům vedoucího, který jsem měl v plánu toho večera navštívit!
Když Deling vstoupila do domu toho staršího manželského páru, zeptali se jí: „Víš, že Boží služebník, bratr Yun, uprchl z vězení?"

Deling zakoktala: „Můžete opakovat, co jste právě řekli? Je to pravda? On opravdu utekl?"
Manželka padla do křesla a podělila se o vidění, které toho rána od Pána přijala. Ten bratr se zasmál a prohlásil: „Ha, ha, ha! To jen dokazuje, že Pánova komunikace je mnohem rychlejší než jakýkoli telefon nebo počítač!"

Když jsem večer dorazil do toho domu, udivilo mě, že vidím tvář milované manželky a řadu spolupracovníků, kteří mě přišli pozdravit. Den před tím, než mne Bůh vyvedl z věznice, mi ve vidění ukázal, zeje má manželka na svobodě. Ona ve stejný čas přijala vidění, které ji uvědomilo, že i já jsem na svobodě a nyní, díky mocné ruce našeho Boha, jsme byli opět spolu! Objali jsme se a zpívali společně slova Žalmu 126,1-3:
Když Hospodin úděl Sijónu změnil,
bylo nám jak ve snu.
Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal.

Tehdy se říkalo mezi pronárody:
„Hospodin s nimi učinil velké věci."
Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se.
I když jsem byl na svobodě, toužil jsem se vrátit do vězení, kde bych navštívil spolupracovníky a podělil se s nimi o to, co pro mě Bůh učinil. Je těžké vysvětlit, jak úzké jsou svazky mezi křesťanskými bratry ve vězení. Chyběli mi a obával jsem se o jejich život.
DELING: Asi dva týdny po svém propuštění z vězení jsem tajně pobývala v domě dvou sester. Jednoho dne, když zrovna nebyly doma, mi Pán dal jasné vidění. V něm jsem viděla, že je Yun na svobodě a chystá se na nějaké setkání. Ptala jsem se ho: „Jak se ti podařilo utéct? Proč máš tak napilno?" Odpověděl: „Pán mi pomohl dostat se ven. Nyní musím jít a kázat evangelium."
Když se ty dvě sestry vrátily domů, pověděla jsem jim, jak mi Pán ukázal, že Yun již není ve vězení. V té době si všichni křesťané byli jistí, že ho buď popraví, nebo dostane doživotí, proto mi nevěřily. Říkaly: „Musí ti velmi chybět!" a ,Je nám velmi líto, že jsi kvůli uvěznění svého muže tolik vytrpěla."
Myslely si, že jsem se zbláznila! Jedna se na mě smála, druhá o mě měla obavy. Upřeně se mi dívala do očí, aby zjistila, jestli jsem se nezbláznila. Já jsem je nebrala vážně a vydala jsem se autobusem do Žengžou.
O pár hodin později mi řekli, že je Yun na svobodě!

Útěk manžela z vězení a způsob, jakým mi o tom Bůh ve vidění řekl, na prosto zásadním způsobem prohloubily mé porozumění Boží velikosti. Poprvé v životě jsem s jistotou věděla, že absolutně nic není pro něj nemožné!
YUN: Vedoucí církve v Žengžou chtěli, abychom opustili oblast a přesunuli se co nejdále, neboť byli přesvědčeni, že setrvat ve městě pro nás představuje příliš velké nebezpečí.
Policie po mně neustále všude pátrala. Můj útěk představoval pro vládu, a obzvláště pak pro vedení věznice, ostudu.
Později mi bylo řečeno, že policie dokonce poslala převlečené policistky na shromáždění podzemní církve ve městě, aby se vydávaly za křesťanky. Říkaly: „Yunge náš přítel a my jsme se doslechly, jak mu Pán pomohl uniknout. Nevíte náhodou, jak se mu vede?" Doufaly, že se jim podaří zjistit nějaké informace o místě mého pobytu.
Vzhledem k tomu, že jsme já i Deling byli zatčeni, musely být naše děti poslány do jiné provincie, kde se o ně starali jistí manželé. Podnikli jsme všechny kroky, abychom se s nimi opět mohli setkat.
Jednoho parného letního dne jsme se s rodinou setkali s několika vedoucími podzemní církve. Má malá dcerka Jilin s křikem přiběhla do pokoje a volala: „Mami, je tu policie! Tatínek musí okamžitě utéct!"
Vyběhli jsme na střechu domu a byli připraveni skočit, bylo nám však řečeno, že policisté mají namířeno jinam a nás nehledají. Oddechli jsme si, nicméně tento incident nám opět připomněl, pod jakým tlakem se nacházíme.
i V té době mi Deling postupně začala přiznávat, že se modlí, aby nám Bůh umožnil vést klidnější rodinný život. Měla obavy, jaký dopad bude mít tento stresující život na naše děti.
Ani já jsem na tom tehdy nebyl se zdravím dobře. Trpěl jsem velkými bolestmi v oblasti hrudníku a nemohl jsem pořádně dýchat, a tak jsem zašel do nemocnice a nechal se zrentgenovat. Doktor byl nekompromisní: „Buď máte tuberkulózu, nebo nádor." Okamžitě mě chtěl hospitalizovat. Rovněž manželka mi radila: „Boží vůlí pro tebe je, aby sis odpočinul."
Zpočátku jsem tento návrh tvrdohlavě odmítal. Chtěl jsem se dál setkávat s křesťany, navštívili mě však vedoucí mého sboru a řekli mi: „Musíš přestat pracovat a strávit nějaký čas očekáváním na Pána. Policie po tobě všude pátrá. Za žádnou cenu se nesmíš vrátit domů, a to jak kvůli sobě, tak kvůli ostatním věřícím."
Poprvé od chvíle, kdy jsem jako šestnáctiletý chlapec z Henanu začal kázat evangelium, se přede mnou všechny dveře pevně zavřely. O mém útěku z vězení se všude dobře vědělo a policie dělala, co mohla, aby mě dostala. Vedoucí církve si uvědomovali, že pokud by mě pozvali kázat a policie by vtrhla na takové shromáždění, všem by hrozil krutý trest. Bylo to pro ně-příliš velké riziko, radili mi tudíž, abych se choval zdrženlivě a nepouštěl se do veřejné služby.
Během nemoci jsem opravdu prožíval vnitřní boje. Nechtěl jsem spočíval pouze v Bohu, toužil jsem spočívat v Božím díle. Znovu jsem si uvědomil, že jsem dělník, který pracuje, aniž by zakoušel opravdový pokoj od Pánu Tak rád jsem vykonával věci pro Pána, až se mi to stalo zdrojem bezpečí a radosti. Bůh chtěl tuto modlu z mého života odstranit.
Nemoc mi rovněž umožnila strávit více času s manželkou a s dětmi. Společně jsme se modlili a očekávali na Pána, od kterého jsme chtěli slyšet, jaké kroky máme podniknout.
Jednoho rána mě během modlitby přemohla Boží přítomnost. Promluvil ke mně jako přítel: „Pošlu tě na nové místo. Z jejich jazyka nebudeš rozumět jedinému slovu. Bude před tebou mnoho cizích tváří, musíš však uposlechnout můj příkaz: Jdi a probuď ten lid.' "
Pověděl jsem o těch slovech ženě a dětem. Nevěděli, co na to říci. Já jsem si to zaslíbení uchoval v srdci.
Při jiné příležitosti jsem rozjímal nad životem a službou apoštola Pavla. Pán ke mně promluvil: Pospěš si a rychle odejdi..., protože nepřijmou tvé svědče tví o mně. (Sk 22,18) Pokračoval: „Yune, musíš si pospíšit. Opusť Čínu. Ne zdržuj se! Tvé svědectví o mně je v Číně završeno. Lidé již nepřijmou tvou službu, neboť jsou příliš vyděšení."
Druhého dne mi zavolal jeden můj drahý přítel. Jeho slova (která vyřkl, aniž by tušil, co mi Pán již dříve řekl) byla potvrzením Božího vedení. Řekl mi: „Yune, Pán mi ukázal, že pro tebe připravuje novou službu. Je náplně ním toho, k čemu tě povolal, když jsi byl ještě dítě: Jdi na západ a na jih a kaž tam evangelium.' "
Po tomto telefonátu jsem si plně uvědomil, že Bůh dramaticky mění směr mého života.
Se vším jsem se sdílel s manželkou. Deling z hloubi srdce souhlasila, že Bůh po mě chce, abych opustil Čínu a vydal se na západ a na jih.
Byl zde však jeden vážný problém: Nevlastnil jsem cestovní pas a nikdy předtím jsem z Číny nevycestoval. O pas jsem si ani nemohl žádat, neboť jsem měl záznam v trestním rejstříku. Kdybych tak učinil, okamžitě bych byl zatčen.
Modlili jsme se a svěřili tuto potřebu Pánu.
O něco později jsem se setkal s jistými křesťany. Když jsem jim pověděl, k čemu mě Pán volá, jeden podnikatel cítil, že ho Bůh vede, aby mi věnoval svůj pas. Podal mi ho se slovy: „Bratře Yune, tady je můj pas. Použij ho způsobem, jakým tě Pán povede. O mě si nedělej starosti. Pokud se kvůli tomu ozději dostanu do problémů, vyrovnám se s tím."
Když jsme se do pasu podívali, všimli jsme si dalšího problému. Fotografie toho bratra se mi ani v nejmenším nepodobala! Měl málo vlasů a nosil brýle. Já je měl naopak střapaté a krom toho mám zcela odlišné rysy obličeje. Ten bratr byl také mnohem starší než já!
A tak s důvěrou, že mi Pán řekl, abych kázal jeho evangelium mezi národy světa, byl stanoven čas mého odjezdu z Číny a zakoupena letenka u společnosti Air China z Pekingu do Frankfurtu vystavená na 28. září 1997.
Den před odjezdem jsem celý den vyučoval na biblické škole podzemní církve, kterou jsem dříve pomáhal v pekingské oblasti zakládat. Když jsem vykládal, že mi Bůh přikázal nést evangelium národům světa, studenty to velmi zasáhlo a v slzách se za mě horlivě přimlouvali. Požádal jsem je, aby pokračovali v modlitbách až do poledne následujícího dne, kdy bych již měl sedět v letadle, které bude mířit pryč ze země. Ti mladí mužové a ženy té noci nezamhouřili oka a v modlitbě volali k Bohu a prosili jej, aby mě ochránil a dopřál zdaru mé misi. Od toho dne jsem při mnoha příležitostech vzpomínal na lásku těch úžasných studentů, kterou chovali vůči Pánu I i mě samotnému. Dnes slouží Bohu po celé Číně i ve vzdálených oblastech, jakými jsou Tibet a vnitřní Mongolsko.
Večer před odletem jsem byl velmi nervózní. Nikdy předtím jsem neseděl v letadle. Věděl jsem, že pokud budu zatčen a policie si uvědomí, že jsem uprchlý vězeň, budu na základě těch nejvážnějších obvinění umístěn do vazby a zcela jistě dostanu (pokud Pán nezasáhne) trest smrti. Chtěl jsem se ujistit, že jednám ve shodě s Boží vůlí a že mám jeho požehnání. Pokud by toho večera kdokoli vyjádřil své pochybnosti, pravděpodobně bych své plány zrušil. Od spolupracovníků a studentů se mi však dostalo pouze slov povzbuzení a ujištění.
Spolu s třemi spolupracovníky jsem té noci rovněž nešel spát a společně jsme prosili o Boží ochranu. Ráno jsem se díky tomu celonočnímu boji cítil vyčerpán, stejně jako Jákob, když zápasil s Bohem. Neustále jsem myslel na to, co všechno se mi může přihodit a co odpovím, až mi letištní úředníci
začnou klást otázky. Rovněž jsem měl obavy, protože zbývalo jen několik dní do státního svátku, který připadá na i. říjen, a bezpečnostní opatření v Pekingu byla přísnější než obvykle.
Brzy ráno za svítání během intenzivních modliteb mi jeden spolupracovník řekl: „Boží služebníku, nepanikař. Přijal jsem pro tebe slovo od Pána." To poselství bylo z Genesis 27,20: „Jak to, žes to tak rychle našel, můj synu?" Odvětil: „To mi dopřál Hospodin, tvůj Bůh."
Tento verš mě ohromně povzbudil a shrnul vše, čím jsem prošel. Bůh od pověděl na modlitby mnohých a celou záležitost rychle vyřešil. Ještě nedávno jsem seděl ve vězení se zlomenýma nohama, bez naděje či budoucnosti. Nyní, jen o několik měsíců později, jsem se chystal poprvé v životě opustit Čínu, a to i přesto, že jsem byl hledaný „zločinec" a nevlastnil jsem pas ani občanský průkaz.
Odpověděl jsem citátem apoštola Pavla: Buďte proto dobré mysli. Věřím Bohu, že tomu bude tak, jak mi oznámil. (Sk 27,25)
Před úsvitem mi Pán dal silné slovo varování: „Až na letišti vstoupíš do celní zóny, mluv pouze to, co ti nařídím." Spolu s tím jsem obdržel slovo: Mnohomluvnost nezůstává bez přestoupení, kdežto kdo krotí své rty, je prozíravý. (Př 10,19)
Před letištěm v Pekingu jsem zatelefonoval Deling a dětem a poprosil je, aby se za mě modlili. Deling mluvila velmi klidně, neboť měla v srdci pokoj a byla si jistá, že mě Bůh vede k odchodu z Číny.
Jelikož jsem nikdy v životě nepodstoupil náležitosti spojené s odletem, jeden bratr mi ukázal, jak mám vyplnit formuláře, kam mám jít k odbavení a kde zaplatit odletovou taxu. Potom jsem vstoupil do celního prosto-ru a připomněl si Pánova slova: „Až na letišti vstoupíš do celní zóny, mluv pouze to, co ti nařídím."
Postavil jsem se do fronty a čekal na kontrolu dokumentů. Po nějaké době jsem přišel konečně na řadu. Předložil jsem svůj pas a palubní lístek. Muž za přepážkou se podíval nejdříve na fotografii, pak na mě a rozesmál se: „Cha, cha, cha! Na té fotce nejste vy! Vůbec tomu muži nejste podobný!" Potom pas zvedl, aby se mohli podívat i celníci z ostatních přepážek. I oni se pohrdavě smáli.
Zní to možná neuvěřitelně, ale uvnitř jsem zůstal naprosto klidný. Před chozího večera jsem nervózní byl, Pán však velmi jasně prohlásil, že mám Čínu opustit, a nyní jsem si tedy byl stoprocentně jistý, že konám podle jeho vůle. Srdce mi zaplavil nadpřirozený pokoj.
Celní úředník potom odešel do jedné z kanceláří, vrátil se a opět prohlásil: „To nejste vy!" Byl odhodlán zjistit mou pravou totožnost. S planoucíma očima jsem na něj upřeně hleděl.
Uběhlo několik minut a fronta pasažérů za mnou byla stále neklidnější a dávala úředníkovi najevo nespokojenost s jeho pomalou prací. Když vycítil jejich rostoucí hněv, řekl mi, abych si stoupl stranou a mezitím odbavil ostatní cestující.
Když skončil, obrátil se na mě: „Je zcela zřejmé, že tenhle pas vám nepatří. I když vás pustím, je zcela vyloučeno, abyste v Německu dostal povolení ke vstupu. Posadí vás na nejbližší zpáteční letadlo!"
Pak mi zcela nečekaně pas orazítkoval a řekl: „Jděte!"
Neexistuje jediný rozumný důvod, aby se celník zachoval takto. Jediné, co mohu k tomu říci, je, že Pán měl celou tu situaci pod kontrolou a přiměl ho, aby jednal podle jeho vůle.
Poté jsem přistoupil k rentgenu a chystal se projít celní kontrolou. Když "sem pokládal své příruční zavazadlo na snímací zařízení, všiml jsem si, jak na mě celník upřeně hledí a přitom hovoří do vysílačky. Postoupil jsem dál, sebral zavazadlo, ale on nepromluvil ani slovo. Znovu mi tak díky mocné Boží ruce bylo umožněno projít!

V odletové hale jsem z telefonního automatu zavolal jistému bratrovi a oznámil mu, že mám všechny kontroly za sebou. Během několika následujících minut jsem nastoupil do letadla, dveře se zavřely a letadlo společnosti Air China začalo rolovat po rozjezdové dráze. Za chvíli jsem byl ve vzduchu! Mé nitro zaplavil příval radosti a díkuvzdání. Jakmile se kola odlepila od rozjezdové dráhy, neudržel jsem se a začal jsem hlasitě zpívat:
Pane, vyvolils mne mezi lidmi,
rozprostřels nade mnou svá křídla lásky,
tvá milost zachránila tolik ztracených duší
a uěí nás žít ve tvém světle.

Proto tě budu navěky chváliti
Všichni cestující přede mnou se otočili, zírali na mě a v duchu se sami sebe ptali, co za blázna to nechali nasednout do letadla!

Poprvé v životě jsem opouštěl Čínu, abych mohl oslavit Krále králů před lidmi mnohých národů.

Během dlouhého letu jsem přemýšlel o svém předchozím životě a děkoval Bohu za jeho nezměrnou milost. Vím, že jsem tou nejnepatmější částí
těla Kristova v Číně. Nejsem ničím. Bůh si mě rozhodně nevybral za svého vyslance národům pro mé zvláštní schopnosti nebo dovednosti. Bylo to výhradně na základě jeho tajemné, nezasloužené milosti.
Zhruba o deset hodin později letadlo přistálo v německém Frankfurtu a já jsem se odebral k imigračnímu úředníkovi.
Když jsem se dostal na řadu, německý úředník si prohlédl můj pas. Okamžitě zvedl obočí a ve tváři se mu rozhostil přísný výraz. Něco mi začal říkat, já jsem mu ovšem nerozuměl, a tak jsem jen tak stál a usmíval se. Pokynul mi, abych se postavil stranou.
Během chvíle přišli zkontrolovat můj pas tři další úředníci. Bylo jim jasné, že není můj. Zakroutili hlavou a výhružně pronesli: „Ne! Ne!"
V tom okamžiku mi v mysli vyvstal verš z Písma:... spravedliví žijí v bezpečí jako lvíče. (Př 28,1) S planoucím Božím ohněm v srdci jsem přísně pohlédl na hlavního úředníka. Ten se na mě podíval, orazítkoval mi pas a gestem mi naznačil, že mohu jít!
Vše se udalo pouze díky Boží milosti.
Byl jsem v Německu! Když jsem později seděl v automobilu, který mě vezl do domu jednoho pastora, Duch svatý velmi mocně promluvil k mému srdci: „Stejně, jako jsem tě vyvedl z vězení a z Číny, vyvedu z Číny sto tisíc svých dětí, které mi budou svědky po celé Asii."
O dva dny později jsem zavolal ženě a dětem a řekl jsem jim, že mě Pán bezpečně dovedl do Německa. Její první otázka byla: „Kdy se vrátíš?" Řekl jsem jí, že se cítím jako Ježíš, když jej jako dítě vzal Josef s Marií do Egypta. Pouze Pán ví, kdy se dostanu zpět. Spolu s Deling jsme tedy před Pánem učinili vážnou smlouvu, že pokud bude situace vypadat tak, že se do dvou let do Číny nevrátím, potom Boha požádáme, aby mou rodinu zázračně ze země vyvedl, abychom mohli být opět spolu.
Dva týdny po mém příjezdu mě jeden křesťanský přítel zavezl do uprchlického internačního centra v Hamburku. Úředníky tam můj příběh velmi udivil a přeřadili mě do jiného uprchlického centra ve východním Němec-ku.

Jelikož jsem neměl žádný průkaz totožnosti, nemohl jsem dokázat, kdo jsem. Navštívili mě vládní zmocněnci i s čínským tlumočníkem a položili mi mnoho otázek ohledně mé minulosti, zatčení i útěku z vězení. Odpovídal jsem na ně zcela pravdivě, oni mi však nevěřili a chovali se ke mně vel-mi hrubě. Dokonce i tlumočník mě upozornil, abych přestal vyprávět tak nehorázné lži, neboť by to mohlo negativně ovlivnit mou žádost! Řekl mi,
že žádnému Číňanovi nebyl německou vládou udělen status uprchlíka na více než dva roky.
Tehdy se již několik německých křesťanů doslechlo, že jsem opustil Čínu a nacházím se v jejich zemi. Někteří z těchto drahých bratrů s námi dříve v Číně sloužili. Dostavili se proto do uprchlického centra s kopiemi novinových článků, které byly vydány po mém březnovém zatčení a ve kterých se objevilo i mé jméno. Ti němečtí bratři rovněž předložili naše společné fotografie pořízené v Číně, aby dokázali, že se známe již z doby před mým příjezdem do Německa. Podepsali prohlášení a všemožně mě podporovali. Zdá se, že i německé velvyslanectví v Pekingu bylo požádáno, aby prošetřilo má tvrzení. Brzy zjistili, kdo opravdu jsem.
V internačním centru jsem podstoupil komplexní lékařskou prohlídku. Lékaři tak viděli, že mé tělo stále nese stopy po mučení, kterého se mi v Číně dostalo. Bylo mi řečeno, že trpím buď tuberkulózou, nebo rakovinou plic a že budu muset jít do nemocnice na léčení. Plicními problémy jsem trpěl již více než deset let od doby, kdy mi po hrudníku šlapali dozorci ve věznici.
Internační centrum byl objekt pouze se základním vybavením, stále však na mnohem lepší úrovni než čínské vězení! Během dne jsme se z něj mohli vzdalovat, nesměli jsme však cestovat dále než padesát kilometrů.

V době, kdy se vyřizovala má žádost o přiznání statutu uprchlíka, jsem strávil 69 dní v nemocnici a další tři měsíce v internačním táboře.
DELING: Po Yunově zázračném útěku z vězení to vypadalo, jako by po něm pátrala celá země. Byly to velmi napjaté chvíle. Vedoucí církve mu řekli, že již nemůže vyučovat služebníky a vést shromáždění, protože je to pro všechny věřící příliš velké riziko. Policie mu byla na stopě a každý, kdo s ním přišel do styku, se ocitl ve velkém nebezpečí.
Po Yunově útěku jsme se měsíc ukrývali v městě Wuhan v provincii Hu-bej, avšak lidé, kteří nám poskytli skrýš, byli tak vyděšení, že nemohli v noci spát.
Přemístili jsme se tedy do provincie Šandong, ale i zde jsme po krátkém čase zjistili, že naši hostitelé nemohou v noci spát. I oni se báli o svou bezpečnost stejně jako následků toho, kdyby Yuna u nich doma chytili. Volali jsme k Bohu: „Pane, jak ti můžeme sloužit? Všude, kam přijdeme, jsou lidé nervózní a nemohou spát."
Zdálo se nám, že Bůh říká, že Yun pravděpodobně opustí Čínu a vydá se směrem na západ. Modlili jsme se za tu záležitost déle než měsíc, abychom zjistili, zda se jedná o Boží vůli. Bůh nám nakonec potvrdil, že skutečně jde o jeho plán. Položili jsme před Pána rouno: „Otče, je-li tvou vůlí, aby Yun opustil Čínu, modlíme se, abys mu pomohl odjet bez problémů."
V Pekingu se Yun zázračně dostal na palubu letadla a vycestoval z Číny. Všichni jsme věděli, že se tak děje naprosto ve shodě s Boží vůlí.
YUN: O více než dva roky později jsem na shromáždění, které se konalo ve Finsku, vyprávěl svědectví o svém útěku z vězení a o tom, jak mi Pán po mohl opustit Čínu.
Poté za mnou přišel jistý křesťanský podnikatel a pověděl mě a mému tlumočníkovi cosi velmi pozoruhodného, co mi znovu pomohlo uvědomit si, jak milostivý ke mně Bůh byl v den, kdy jsem opouštěl Peking.
Ten finský bratr mi řekl: „Pracuji pro jistou telekomunikační bezpečnost ní firmu. Před několika lety jsme vyhráli v soutěži o kontrakt na instalaci nejmodernějšího softwaru pro rozpoznávání hlasu na čínských hraničních přechodech včetně pekingského letiště.
Za použití skrytých mikrofonů tyto programy policistům umožňují bleskově porovnat hlas podezřelých pasažérů s počítačovou databází, která obsahuje hlasové vzory hledaných zločinců. Můžeš si být jistý, že i tvůj hlas v té databázi je, vždyť bylo pořízeno tolik nahrávek tvých kázání!
Kdybys toho dne na letišti v Pekingu otevřel ústa a cokoli pronesl, okamžitě by tě na místě zatkli."
Děkoval jsem Pánu za jeho moudrost a milost, když mi přikázal: „Až na letišti vstoupíš do celní zóny, mluv pouze to, co ti nařídím." Jelikož mě nc-ponoukal, abych úředníkům cokoli řekl, mlčel jsem a nevyslovil ani hlásku.
Vždy se vyplatí Pána uposlechnout!
Můj drahý bratr Xu mi během pobytu ve vězení v roce 1997 řekl, abych uprchl, a zatímco já jsem nyní pobýval na Západě, on zůstal za mřížemi.
Bůh pro něj však učinil velký zázrak. Mnozí byli přesvědčeni, že dostane trest smrti, a faktem je, že několik měsíců po našem zatčení proběhla tiskem po celém světě mylná zpráva, že byl popraven.

Během soudního procesu se Xu odmítl obhajovat či se vyslovit ke svým obviněním a prohlásil, že „soudní řízení" není ničím jiným než vyumělkovaným aktem legitimizace již předem připraveného verdiktu. Odsoudili jej na deset let. Z neznámého důvodu byl trest později snížen na tři roky a v květnu roku 2000 byl z vězení propuštěn. Všichni jsme věděli, že se nejedná o nic menšího než o obrovský zázrak a požehnání od Pána.
Během svého tříletého pobytu ve vězení Xu zakusil mnohé mučení a utr- pení. Vězeňští dozorci jej dokonce připoutávali želízky ke křídlům železné brány tak, že když se otevřela, tahem byl zdvižen ze země do pozice ukřižovaného člověka, což jeho vnitřním orgánům působilo nesnesitelnou bolest.
Jeho trýznitelé pak bránu přivřeli, čímž mu umožnili chvilkovou úlevu, než ji znovu otevřeli dokořán. Tento proces opakovali stále dokola, takže Xu později prohlásil: „Poznal jsem, jak se Ježíš musel cítit na kříži." V květnu roku 2000 jsem cestoval po Spojených státech a kázal ve sbo-nech. Dozvěděl jsem se o datu, kdy má být Xu propuštěn z vězení a chtěl jsem ho překvapit. Bezpečnostní opatření ve vězení kolem něj byla tak přísná, že neměl ani tušení, co se se mnou po mém útěku v roce 1997 stalo. Po tři roky nevěděl, zda mě zabili, polapili či zda jsem na svobodě. Jen několik minut poté, co opustil brány vězení, jsem vytočil číslo mobilního telefonu jeho spolupracovníka. Ozval se Xuův hluboký, sytý hlas. "Drahý Xu," zvolal jsem, „zde je tvůj nedávný spoluvězeň Yun! Volám ti z Ameriky! Bůh mě svou mocnou rukou vyvedl z Číny!"
Xu vykřikl hlasem plným radosti: „Haleluja! Bůh tě vyvedl z Číny, aby čínské a západní církve mohly spolupracovat na šíření evangelia. Budeš svědkem mocného Božího díla v Číně!"
Křičeli jsme a nadšeně rozmlouvali a během několika minut se snažili probrat události posledních tří let, kdy jsme se neviděli.
Zpočátku svého křesťanského života jsem na Xua pohlížel jako na svého otce ve víře. Vzhlížel jsem k němu coby k mimořádnému vůdci čínské církve. Stále k němu samozřejmě vzhlížím, ovšem v posledních letech jsem jej poznal jako svého drahého bratra ve víře. Mimo mé rodiny je Xu mým nejdražším přítelem a spolupracovníkem na díle evangelia.

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

ZPĚT DO JERUZALÉMA
Ačkoli Čína leží daleko, daleko od Jeruzaléma, jednou z pozoruhodných historických skutečností je fakt, zeji se svatou zemí spojuje již více než dvě tisíciletí cesta.
Některé staré záznamy dokonce tvrdí, že evangelium se po této cestě dostalo do Číny pravděpodobně již několik desetiletí po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání. I velký cestovatel Marco Pólo se do Číny dostal po této hlavní silnici. Tato klíčová obchodní cesta umožňovala, aby oběma směry putovaly náklady s bylinami a kořením, poklady, nová náboženství a armády nájezdníků. Její opačný konec, Jeruzalém, pak sloužil jako centrum, odkud se tyto produkty dále šířily do Evropy, do severní Afriky a do oblasti Středního východu.
Evropská aristokracie nevycházela z údivu, když byl poprvé dovezen nejpozoruhodnější čínský tvor - bourec morušový. Díky němu obdržela své jméno i tato hrbolatá cesta -je známá jako Hedvábná stezka.
V dnešní době jsou národy žijící okolo Hedvábné stezky nejméně evangelizovanou populací světa. Svůj domov zde našly tři největší náboženské pevnosti, které se odmítly podřídit vlivu šířícího se evangelia - islám, bud-dhismus a hinduismus. Více než 90 % všech nezasažených národnostních skupin žije v blízkosti Hedvábné stezky a v zemích okolo Číny. Dvě miliardy obyvatel země v této oblasti žijí a umírají, aniž by kdy slyšely dobrou zprávu, že Ježíš zemřel za jejich hříchy a je jedinou cestou do nebe!
Ve 20. letech 20. století Bůh nejdříve vedl skupinu nazvanou Ježíšova rodina, aby pěšky donesla evangelium z Číny až do Jeruzaléma. Tuto iniciativu nazvali Zpět do Jeruzaléma. I jiné čínské církevní skupiny obdržely
podobné vize pro založení misijních hnutí, které by evangeliem ovlivnily mnohé národy Asie a Středního východu.
Ježíšova rodina, založená v roce 1921 v provincii Šandong křesťanem jménem Jing Dianjing, věřila, že její členové mají prodat veškerý majetek a vý
těžek rozdělit mezi členy rodiny. Slogan o pěti slovech, který Ježíšova rodina vyznávala, vyjadřuje jejich oddanost Kristu a skromnému životního stylu: „Oběť, zřeknutí se, chudoba, utrpení, smrt."
Na své pouti z místa na místo se zaměřovali na konkrétní města a vesnice, kde kázali evangelium. Jejich společný život a hluboká křesťanská láska vyvolaly údiv mnoha přihlížejících. Přitahovaly ty, kdo hledali odpověď na otázky týkající se života, stejně jako ty, kdo byli bez domova, prostředků a v opovržení. Mnozí slepí a žebráci se přidali k Ježíšově rodině a nalezli zde věčný život v Kristu.
S pokračujícím růstem zakoušela Ježíšova rodina rovněž velké těžkosti Často se stávalo, že když tato mobilní komunita vstoupila do nějakého města, sešli se všichni jeho obyvatelé s cílem zbít je, zesměšnit a pokořit. Oni se však touto opozicí nedali odradit a kdykoli kázali evangelium, vždy se našlo několik jednotlivců ochotných vše opustit a následovat Ježíše.
Koncem 40. let již Ježíšovu rodinu tvořilo více než sto různých skupin ve všech částech Číny, které dohromady čítaly na 20 000 věřících.
Několik těchto skupin věřilo, že je Bůh povolal, aby pěšky přinesly evangelium zpět do Jeruzaléma s tím, že budou kázat a šířit Boží království ve všech oblastech, jimiž budou procházet. Po mnoha tisících kilometrech a letech cestování došla skupina věrných kazatelů do pohraničního městu Kašgar, které ležící v oblasti Xinjiang na severozápadě Číny.
Na podzim roku 1995 jsem hovořil na shromáždění jednoho podzemního sboru ve střední Číně. Bůh do mě vložil hlubokou touhu být součástí jeho plánu vyslat mnoho čínských křesťanů jako misionáře do hinduistických, buddhistických a muslimských zemí. Povzbuzoval jsem věřící, aby hledali Boží tvář a přijali od něj celosvětovou vizi. Vybízel jsem je, aby si zachovali nejenom svou současnou službu, ale aby rozšířili její horizonty a zahrnuli do ní nezasažené národy obklopující Čínu.

Se slzami v očích jsem zpíval píseň, jíž jsem se naučil ze staré knihy o hnutí Zpět do Jeruzaléma:

Pozvedni své oči k západu,
a nespatříš žádné dělníky připravené na velikou žeň.
Srdce mého Pána se dennodenně rmoutí,
ptá se: „Koho pošlu a kdo nám půjde?"
S očima zalitýma slzami
a hrudí potřísněnou krví
pozdvihujeme Kristovu korouhev
a vydáváme se zachránit hynoucí ovcel
V těchto posledních dnech se schyluje k bitvě,
polnice hlasitě zní.
Rychle oblečme plnou Boží zbroj
a pronikněme Satanovými nástrahami]
Smrt klepe na dveře mnohých
a svět se topí v hříchu.
Pochodujíce vpřed musíme věrně vytrvat v díle
A bojovat i za cenu smrti!

S nadějí a vírou budeme kráčet kupředu, zasvětíme své rodiny i vše, co nám patří,
uchopíme svůj těžký kříž a budeme kráčet směrem k Jeruzalému]
Ještě když jsem zpíval, všiml jsem si ve shromáždění jistého staršího muže, kterého se to očividně dotýkalo. Plakal a stěží se dokázal ovládat. Neměl jsem tušení, o koho jde, pomyslel jsem si tudíž, že mé kázání muselo být vskutku mocné, když vyvolalo takovou odezvu! Ten starý bratr, jehož hlavu zdobily bílé vlasy a vous, pomalu přišel dopředu a požádal o slovo. Mezi posluchači se rozhostilo uctivé ticho.
Řekl: „Jsem Simon Žao, Pánův služebník. Před osmačtyřiceti lety jsem spolu se svými spolupracovníky napsal slova, která jsi právě zpíval. Všichni z nich položili pro Ježíšovo jméno život a zemřeli mučednickou smrtí."
Pokračoval: „Byl jsem jedním z vedoucích skupiny Zpět do Jeruzaléma. Pěšky jsme kráčeli napříč Čínou a kázali evangelium v každé vesnici a v každém městě, kterými jsme procházeli.
Po mnoha letech plných těžkostí jsme konečně dorazili do příhraničního města Kašgar v provincii Xinjiang. Na chvíli jsme se zde zastavili a zažádali o víza nutná pro vstup do Sovětského svazu. To, co leželo před námi, nás naplňovalo nervozitou i nadšením zároveň!
Než se vůbec naskytla příležitost opustit Čínu, Maova komunistická armáda obsadila Xinjiang. Okamžitě uzavřeli hranice a zavedli násilnickou vládu.
Všichni vůdci našeho hnutí byli zatčeni. Pět z nás bylo odsouzeno na čtyřicet pět let vězení a nucených prací. Ostatní vedoucí zemřeli ve vězení již před dlouhou dobou. Já jsem jediný, který přežil... Kvůli vizi přinést evangelium zpět do Jeruzaléma jsem pro Pána strávil ve vězení 31 let."
Všichni jsme byli jako omráčení. Seděli jsme tam s ústy dokořán, po tvářích nám tekly slzy a kapaly na podlahu.
Zeptal jsem se Simona Žao, Božího muže: „Strýčku, pověděl bys nám o tom více?"
On tedy pokračoval: „Když nás Bůh k této vizi povolal, byl jsem pouhé čtyři měsíce ženatý. A má krásná manželka zrovna zjistila, že je těhotná! Oba jsme byli zatčeni a uvězněni. Život ve vězení nebyl jednoduchý a man-želka potratila."
Utřel si slzy a vyprávěl dále. „V té době komunisté zabili mnoho misionářů a lidí, kteří se prostřednictvím jejich služby obrátili. Během prvních měsíců po příchodu do vězení v roce 1950 jsem svou milovanou manželku viděl dvakrát zpovzdálí skrze mříž v okně cely. Pak jsem ji už nespatřil ni-kdy. Když jsem byl o mnoho let později propuštěn z vězení, byla má drahá nevěsta již dlouho po smrti."
Všichni jsme hlasitě plakali. Cítili jsme, že stojíme na svaté půdě v Boží přítomnosti.
Zeptal jsem se strýce Simona: „Když tě pustili z vězení, měl jsi ve svém srdci stále tu vizi Zpět do Jeruzaléma?"

Na mou otázku odpověděl písní.
Kolik let vanul hořký vítr?
Kolikrát se shromáždily bouřkové mraky?
Skrz ledový déšť jsme neviděli Boží oltář,
Boží oltář, kde přijímá naše oběti.

Boží vůdcové se zlomeným srdcem naříkají, Hospodinovy ovce jsou rozptýleny široko daleko.

V mrazivém větru z očí prýští slzy smutku, Kams odešel, Dobrý pastýři? Kam jste odešli, Boží bojovníci? m Kam jste odešli?
Ach, kam jste jen odešli?

Poté, co si strýček Žao chvíli odpočinul, jsem se ho opět zeptal: „Strýčku, máš tu vizi pořád ve svém srdci?"

On pokračoval ve zpěvu: Jeruzalém je v mých snech, Jeruzalém je v mých slzách.
Hledal jsem tě a našel v ohni na oltáři,
hledal jsem tě a našel v Ježíšových probodených rukou.
Putovali jsme slzavým údolím,
putovali jsme k našemu nebeskému příbytku.
Po čtyřicetileté cestě údolím smrti,
slzy mi vyschly.

Ježíš přišel, aby zničil okovy smrti,
přišel, aby otevřel stezku ke slávě\
První misionáři kvůli nám prolévali svou krev a slzy,
pospěšme tedy a naplňme Boží zaslíbeni]
Mluvil chvějícím se hlasem. „Celá desetiletí jsem se každého večera v pracovním táboře obracel k západu, směrem k Jeruzalému a volal jsem k Pánu: ,Ach Bože, nikdy nedojdu do Jeruzaléma. Naše vize zemřela. Nebeský Otče, modlím se, abys pozvedl novou generaci čínských křesťanů, kteří budou ochotni položit své životy, aby donesli evangelium na místo, odkud vzešlo,
do Jeruzaléma.'" Uchopil jsem jej za ruku a ujistil: „Vize, kterou ti Bůh dal, nezemřela! My
ní budeme pokračovat!"
Přinesli jsme útěchu srdci strýčka Žaa. On pak povstal, svýma svatýma rukama nám požehnal a povzbudil nás slovem z Lukáše 24,46-48: Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky.
Kladl nám na srdce: „Musíte si uvědomit, že cesta kříže je povoláním k prolití krve. Musíte vzít evangelium do islámských zemí a potom zpět do Jeruzaléma. Upřete svůj zrak směrem na západ!"
Toto setkání bylo klíčovým mezníkem v mém životě. Cítil jsem, jako kdy-by Bůh předal planoucí pochodeň z rukou tohoto drahého muže Božího podzemní církvi a pověřil ji odpovědností vizi realizovat.
Bůh mi již dříve vložil do srdce vizi Zpět do Jeruzaléma, avšak po setkání se Simonem Žaoem se v mém životě stala primárním zájmem. Dospěl jsem k velmi jasnému porozumění, že údělem čínské podzemní církve je svrhnout poslední zbývající světové duchovní mocnosti: dům Budhův, dům Mohamedův a dům hinduismu a kázat evangelium slávy všem národům světa až do druhého příchodu našeho Pána Ježíše Krista!
Musíme si uvědomit, že když hovoříme o vizi Zpět do Jeruzaléma, neříkáme tím, že by Jeruzalém byl hlavním cílem. Nemáme v plánu přiřítit se tam na nějakou velkou konferenci! Jeruzalém je místo, odkud před dvěma tisíci let vzešlo evangelium a my věříme, že obkrouží celý svět a vrátí se do své-ho výchozího bodu. Naším výhradním cílem není evangelizovat město Jeruzalém, ale tisíce nezasažených národnostních skupin, měst a vesnic mezi Čínou a Jeruzalémem.
Vize Zpět do Jeruzaléma je nyní primárním cílem vedoucích všech církví sdružených ve Společenství Sinim. Není to jeden projekt z mnoha. Je to hlav-ní náplň a zaměření všech našich aktivit. Probíráme to u snídaně, u oběda i u večeře. Bez ustání se přimlouváme a žádáme Boha, aby dal povstat novým pracovníkům a odstranil veškeré překážky. I ve spánku se nám o tom zdá_
Před pár lety se vedoucí modlili za způsob svého zapojení do misie Zpět do Jeruzaléma. Setkali jsme se tehdy a každá skupina podzemních sborů udala počet služebníků, které se zavázala vyučit a poslat do zahraničí. Když jsme ta čísla sečetli, došli jsme k celkovému počtu 1oo ooo. Znamená to tedy, že máme v úmyslu vyslat z Číny v následujících letech 1oo ooo misionářů!
Bližší pohled do historie nám odhalí fakt, že ve skutečnosti existovaly tři hlavní „hedvábné stezky" vedoucí z Číny. Nejznámější je ta, která začínala v Xianu a vedla střední Asií a srdcem islámského světa. Druhá hlavní obchodní stezka procházela Tibetem, přes Himaláje do Bhůtánu a NepáLu a dále do Pákistánu, Afghánistánu a Iránu, kde se napojila na hlavní cestu vedoucí do Jeruzaléma. Třetí hedvábná stezka vedla jihozápadní Čínou, kde v dnešní době žije většina nezasažených menšin. Mířila do Vietnamu a odtamtud se vinula směrem na západ do zemí jako je Laos, Kambodža, Thajsko, Myanmar (Barma) a Indie. Tato cesta vedla hluboko do srdce dnešního buddhistického a hinduistického světa.
Když jsme všechna tato fakta zvážili, dospěli vedoucí církve k závěru, že nás Bůh vede k tomu, abychom se vydali s evangeliem právě těmito třemi směry. Duch svatý již předtím vyzval některé skupiny, aby se zaměřily na konkrétní oblasti. Jedna skupina již kupříkladu měla mnoho misionářských rodin v Tibetu. Bylo pro ně přirozené namířit své úsilí do tibetského buddhistického světa. Jiná skupina po dlouhé roky prožívala břemeno
zasáhnout menšiny v jihozápadní Číně. Mnohé z těchto kmenů se přelévají přes čínskou hranicí do Vietnamu, Laosu, Thajska a Myanmaru. Tato skupina sborů převzala zodpovědnost za nesení evangelia „zpět do Jeruzaléma" touto jižní cestou.
Uvědomujeme si ovšem skutečnost, že tyto národy nevítají evangelium s otevřenou náručí! Velmi dobře si uvědomujeme, že země jako Afghánistán, Irán či Saudská Arábie nebudou ochotny přijmout naše kazatele!
Je nám rovněž jasné, že abychom misionáře vůbec mohli vyslat, je zapotřebí je vyučit, vybavit kulturními a jazykovými znalostmi a podporovat je tak, aby byli schopni bojovat pro Pána s co největší efektivitou. Již dnes jsou v Číně stovky křesťanů, kteří se učí cizí jazyky, jako je arabština nebo angličtina, a připravují se tak na svou misijní službu za hranicemi Číny.
Došlo nám také, že posledních třicet let utrpení, pronásledování a mučení, které podzemní církev v Číně zakoušela, bylo součástí Božího vyučování. Pán nás dokonale uzpůsobil, abychom jako misionáři vešli do muslimského, hinduistického a buddhistického světa.
Jednou jsem kázal v jedné západní zemi a jistý křesťan mi řekl: „Modlím se už roky, aby komunistická vláda v Číně padla a křesťané mohli žít ve svobodě." To však není věc, za kterou bychom se modlili my! My se nikdy nemodlíme proti naší vládě ani na ni nesvoláváme kletby. Namísto toho jsme se naučili, že Bůh má ve svých rukou jak naše životy, tak vládu, pod níž žijeme. Izajáš o Ježíši prorokuje:... na jehož rameni spočine vláda ... (Iz 9,6)
Bůh si použil čínskou vládu ke svým záměrům a utvářel a formoval své děti tak, jak považoval za správné. Namísto toho, abychom své modlitby zaměřili proti jakémukoli politickému systému, modlíme se, abychom nehledě na to, co se nám přihodí, stále činili Bohu radost.
Nemodleme se, aby pronásledování skončilo! Neměli bychom se modlit za lehčí břímě, ale za pevnější záda, která je nesou! Potom teprve svět pozná, že Bůh je s námi a dává nám sílu k životu, jenž odráží jeho lásku a slávu.
To je opravdová svoboda!
Není toho mnoho, co by nám kterákoli muslimská, buddhistická nebo hinduistická země mohla učinit a co bychom již dříve nezakusili v Číně. V nejhorším případě nás mohou zabít, to však jen znamená, že budeme povýšeni do slavné přítomnosti našeho Pána, kde budeme pobývat celou věčnost!
Misijní hnutí Zpět do Jeruzaléma není armádou s puškami či lidskými zbraněmi. Není to skupina dobře oblečených a uhlazených profesionálů. Je to armáda zlomených čínských mužů a žen, které Bůh očistil svým mocným ohněm a kteří již kvůli evangeliu zakusili roky těžkostí a útlaku. Z pohledu světa nic nemají a nejsou přitažliví, v duchovním světě to však jsou mocní bojovníci Ježíše Krista! Děkujeme Bohu, že co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic - aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem (iK 1,27-29).
Bůh si z podzemní církve povolává tisíce bojovníků, aby napsali svá svědectví vlastní krví. Přejdeme čínské hranice a poneseme Boží slovo do muslimského, hinduistického a buddhistického světa. Tisíce budou ochotny pro Pána položit svůj život. Uvidí zástupy spasených duší stejně jako probuzení mnoha spících církví na západě.
Stovky západních misionářů prolily v minulosti svou krev na čínské půdě. Jejich příklad nás inspiroval k totožné ochotě zemřít pro Pána kdekoli, kam nás se svým poselstvím zavede. Mnozí z našich misionářů budou chyceni, týráni a kvůli evangeliu zemřou mučednickou smrtí, nás to však nezastaví. Bůh v uplynulých třiceti letech přetavil ve výhni zkoušek nejenom nás, on rovněž přetavil naše metody. Jsme například zcela zaměřeni na zakládání skupin věřících, kteří se scházejí po domech. Nemáme žádnou touhu postavit jedinou sborovou budovu! Tento přístup evangeliu umožňuje rychle se šířit, pro policii je obtížnější nás vystopovat a umožňuje nám to rovněž směřovat všechny zdroje přímo do služby evangelia.
Někteří napadli skutečnost, že posíláme misionáře mimo Čínu. Říkají, že bychom měli v Číně zůstat a získat pro Krista nejdříve svou zemi, než se rozhodneme jít jinam. Na tento nelogický argument odpovídám jednoduchou otázkou: „Proč tedy posílá misionáře vaše země? Jsou tam již všichni spaseni?"
Pokud zůstaneme na jednom místě a odmítneme se pohnout dále, dokud nedokončíme svou práci, nikdy nebudeme schopni zasáhnout evangeliem svět. Samozřejmě že je Božím záměrem, abychom pro něj získávali svůj domov a současně vysílali nové pracovníky do všech končin světa! Věřte mi, naše vize zasáhnout svět neznamená, že zastavíme nebo zpomalíme své úsilí získat celou Čínu pro evangelium! Obě tyto věci půjdou ruku v ruce.
Ve skutečnosti věřím tomu, že nejlepší způsob, jak udržet čínskou církev silnou, je vytrvale ji motivovat k evangelizaci národů světa. Když se věřící zaměří na službu Pánu a evangelizaci ztracených, Bůh je žehná a církev zůstává ostrá. Jakmile však začneme být soběstřední a jeden k druhému kritičtí, Satan se může radovat z vítězství a církev se stává tupým, nepoužitelným nástrojem.
Od počátku víme, že za misi Zpět do Jeruzaléma je třeba zaplatit vysokou cenu. A to nemluvím pouze o penězích! Hovořím o mnoha Číňanech, kteří budou během realizace vize trpět a zemřou mučednickou smrtí. Mnozí vyrazí pouze s jednosměrnou jízdenkou a s vědomím, že se již do Číny nikdy nevrátí a nespatří své milované blízké.
Rovněž si uvědomujeme, že vize Zpět do Jeruzaléma bude stát spoustu peněz, ovšem i když jsou naše sbory chudobné, podařilo se nám již shromáždit desetitisíce dolarů na podporu našich misionářů. Stejně jako make- donský sbor i mnozí čínští věřící odevzdali doslova vše, co vlastnili: Tak se osvědčily v mnohém soužení, že z jejich nesmírné radosti a veliké chudoby vzešla jejich bohatá štědrost. Mohu jim dosvědčit, že dobrovolně dávali podle své největší možnosti, ano i nad možnost. (2K 8,2-3)
Čínská církev je ochotná tuto cenu zaplatit.
Od mého útěku z Číny v roce 1997 jsem zodpovědný za vzdělávání a vysílání misionářů hnutí Zpět do Jeruzaléma.
Když se v březnu roku 2000 chystala opustit Čínu první skupina 39 misionářů, 36 z nich bylo zatčeno. Ani tehdy však vizi nezavrhli. Vrátili se domů, modlili se a našli jiný způsob, jak se dostat přes hranice.
O rok později počet misionářů sloužících za hranicemi země překročil číslo 400; tito služebníci působili ve více než deseti zemích. Stavidla se začínají otvírat.
Každý misionář hnutí Zpět do Jeruzaléma je vyučen v několika hlavních oblastech. Mezi ně patří:
1. Jak trpět a zemřít pro Pána. Zkoumáme, co Bible učí o utrpení a jak v historii církve Boží služebníci pokládali svůj život při šíření evangelia.
2. Jak být Pánovým svědkem. Učíme, jak svědčit o Pán u za jakýchkoli okolností, ve vlaku nebo v autobusu či dokonce v zadní č ásti policejního automobilu cestou na popraviště.
3. Jak pro Pána utíkat. Víme, že někdy nás posílá do vězení svědčit o sobč Pán, věříme však také, že někdy nás chce do vězení dostat ďábel, aby nás zastavil ve službě, ke které nás Bůh povolal. Předáváme proto misionářům speciální dovednosti, například jak se uvolnit z pout a jak vyskočit z okna v prvním patře a nezranit se.
Nejedná se tedy o „běžný" seminář nebo biblickou školu! Navštívíte-li někdy jedno z míst, kde cvičíme své misionáře, uvidíte, jak vážně to myslíme s naplněním našeho předurčení v Bohu. Možná spatříte lidi s rukama spoutanýma za zády skákat z okna v prvním patře!
Nelze se však spokojit s ničím menším, máme-li strhnout hradby, které oddělují muslimy, hinduisty a buddhisty od líbezné Ježíšovy přítomnosti.
Když se starší Společenství Sinim doslechli, jak mi Bůh zázračně umožnil z Číny uprchnout, ustanovili mě za svého „pověřeného zástupce", který je oprávněn hovořit ve světě jménem podzemní církve.
Starší Společenství Sinim mi napsali následující dopis:
Bratru Yunovi, našemu svatému bratrovi, který je přítelem Krista Pána a který je naplněn Duchem Moci Boží:
Jsi Boží „vozatajstvo a jezdectvo Izraele"! Neseš v sobě vítěznmé poselství o šíření Kristova království1. Drahý bratře, jsi poslán Bohem od staršovstva Společenství Sinim, které sdružuje čínské podzemní církve jako náš pověřený zástupce v zahraničí!
Bůh ti ve své moudrosti a svrchovanosti ukázal, že život je základem, budování církve středem a příprava služebníků bodem průlomu - strategickým místem, odkud se expanze může šířit všemi směry a ozařovat všechny národy a všechny lidi světa tak, aby se půda, na které spočine tvé chodidlo, stala tvým dědictvím! Kráčej kupředu k muslimům, hinduistům a buddhistům v Evropě, v Americe, v Africe, v Austrálii i v Asii!
Modlíme se, aby ti Bůh udělil moudrost a moc shůry, aby tvé poselství bylo naplněno nebeskou autoritou. Bude planout všude, kam půjdeš, jako oheň, který Samson přivázal k liščím ocasům. Kéž dokončíš svaté poslání, které ti Bůh svěřil,a doneseš evangelium zpět do Jeruzaléma, dokud nebude k církvi přidán poslední učedník a dokud se nevěsta nepřipraví na příchod našeho Spasitele Pána Ježíše Krista, aby se království tohoto světa mohla stát vlastnictvím našeho Krále! Naším svatým cílem je, aby byl Králem navěky a navždy. Jsme přichystáni tvrdě pracovat společně s Pánovými služebníky z celého světa, kteří jsou součástí jeho těla, sloužíce jeden druhému duchovními dary, jež jsme obdrželi, aby mohlo být naplněno Boží svaté poslání\
Drahý bratře Yune, takové je přesvědčení všech Božích služebníků mezi staršími Společenství Sinim. Nechť Bůh upevní úkol, který ti svěřil, vede tě a otvírá před tebou cestu. My, spolu se všemi našimi spolupracovníky, jsme tvými pevnými štíty. Nechť je Boží vůle vykonána rychle, na zemi i v nebi.
Amen!
Tví spolupracovníci v Kristu a starší Společenství Sinim