K čertu, proč ta tradice tolik frčí?
Jednání českých a moravských biskupů s papežem Františkem má i pro tradičně smýšlející katolíky zajímavý rozměr. Zatímco světská média obsesivně referují o sporech o ukradený církevní majetek, Rádio Vatikán zprostředkovalo tento výrok arcibiskupa Jana Graubnera:
„Zaujala mne ještě jiná věc. Například, když byla řeč o těch, kteří mají rádi starou liturgii a vrací se k ní, bylo patrné, že papež mluví s velikou láskou, pozorností a citlivostí vůči každému, aby nezranil. Kromě toho měl však i poměrně silný výraz, když řekl, že u staré generace tomu rozumí, jestli se vrací k něčemu, co zažila, ale že není schopen pochopit mladou generaci, která se k tomu vrací. »Když se ptám konkrétněji a víc – dodal papež – zjišťuji, že je to spíše jakási móda. A pokud je to móda, tak je to věc přechodná, které není potřebné věnovat tolik pozornosti. Jenom je třeba s určitou trpělivostí a laskavostí se chovat k lidem, kteří propadli určité módě. Považuji však za obrovsky důležité jít na hlubinu, protože pokud nepůjdeme do hloubky, tak nás nezachrání liturgická forma ani taková, ani taková«.“
Zajímavé je již to, že se na toto téma stočila řeč. Z čí iniciativy? Možná se mýlím, ale žiji v domnění, že se při setkáních ad limina primárně konzultují palčivé pastorační problémy daných místních církví. Ze spolehlivých zdrojů vím, že se při jednáních ČBK o aktivitách „tradicionalistů“ již nejednou hovořilo, díky arcibiskupu Graubnerovi nyní víme i to, že je biskupové diskutovali i na nejvyšší možné úrovni. Je teoreticky možné, že iniciátorem této debaty byl papež František, který se „s velikou láskou, pozorností a citlivostí vůči každému, aby nezranil“ o tradičně smýšlejících věřících již mnohokrát vyjádřil způsobem, že by si od nich slušný reformovaný katolík nevzal ani svatý obrázek. Ostatně svoji starost o blaho tradičně smýšlejících dal dostatečně najevo – máme-li věřit slovům komisaře Mons. Volpiho – svou osobní podporou faktické likvidace komunity františkánů Neposkvrněné, u kterých hrozilo, že by také podlehli výše zmíněné „módě“.
Kdo s touto debatou při setkání biskupů s papežem začal, však není podstatné. O poznání důležitější je to, jak papež o věřících, účastnících se tradiční liturgie, smýšlí. Má pochopení pro lidi staré, neboť ti přirozeně trpí sklonem k nostalgii. I ta se však dá, při správném dávkování koncilem předepsaných protilátek, překonat, viz papež František. Co však papež nechápe, je zájem o tradiční liturgii u mladých generací. Prý podléhají „módě“, tedy v zásadě něčemu povrchnímu, co časem vyprchá a bude nahrazeno něčím novým. Kdyby takto hovořil o nové liturgii, podléhající neustálým změnám, inovacím, požadavkům doby, bylo by to jistě na místě. Ale pronést toto o „mši všech věků“, této pevné hrázi proti herezím protestantismu a modernismu, navíc ústy papeže, jenž má být strážcem katolické víry a jí odpovídající praxe, není ničím jiným než tragickým výrazem ďábelského zmatení.
Kdybych smýšlel jako papež František, také by mi hlava nebrala, že jsou „tradiční kaple“ plné mladých lidí a početných rodin. Žil bych v iluzi, že mladí katolíci vyžadují v liturgii zábavu a zážitky, tedy „bohoslužby“ v letničně-diskotékovém duchu, jak jsme tomu byli svědky při setkání mladých na plážích Ria. Žil bych iluzí, že „Církev na tom nikdy nebyla tak dobře, jako nyní“. A za pravdu by mi dávaly milióny zprotestantizovaných katolíků, pro něž je mše svatá „spolčem“, jehož podstatou je hostina, při níž se vzájemně sdílíme. Znám mnoho věřících, ostatně sám se mezi ně počítám, kteří si teprve na tradiční mši plně uvědomili, že byli podvedeni. Že liturgická reforma byla útokem na obřad, v jehož středu je svatý Bůh a jehož podstatou je kalvárská smírná oběť, z níž máme čerpat milosti, nezbytně potřebné pro naši spásu. Že jsme byli oloupeni o posvátný jazyk, modlitby a úkony, jednoznačně vyjadřující svou zaměřenost k Bohu. Že plody reformované liturgie, jejímž hlavním architektem byl usvědčený svobodný zednář vysokého stupně zasvěcení a na jejíž tvorbě se konzultacemi podíleli protestanti, nemohou být jiné, než trpké, a pokud si člověk i v takovém prostředí uchovává katolickou víru, pak to není díky této nové liturgii, ale jí navzdory.
Souhlasím však s arcibiskupem Graubnerem, že samotná forma mešního obřadu „nás nezachrání“. Nová liturgie se všemi jejímu výstřelky, znesvěcujícími naše chrámy a objektivně urážejícími Boha, totiž není příčinou krize, v níž se nacházíme, ale jen jejím významným symptomem a výrazem. V základech liturgické reformy je úmysl přiblížit se co nejvíce protestantskému chápání bohoslužby. Svědčí o tom mnohé, mj. slova osobního přítele papeže Pavla VI. Jeana Guittona, který v rozhlasovém rozhovoru v roce 1990 prohlásil: „Úmyslem Pavla VI. ve vztahu ke mši bylo reformovat katolickou liturgii takovým způsobem, aby se co nejvíce přiblížila liturgii protestantské – pozoruhodné je, že to Pavel VI. učinil proto, aby se co nejvíce připodobnila protestantské Večeři Páně… Pavel VI. měl ekumenický úmysl odstranit, nebo alespoň upravit či oslabit to, co bylo, v tradičním slova smyslu, příliš katolické, a, opakuji, přiblížit katolickou mši bohoslužbě kalvínské…“
Když jsem před mnoha lety, ještě v roli zástupce Una Voce, žádal při osobní audienci u kardinála Vlka o umožnění slavení tradiční mše svaté každou neděli v některém pražském kostele, byl jsem tvrdě odmítnut. Nejsem žádná slečinka, takže mne ani tak nezaskočilo nevlídné kardinálovo jednání, jako spíše argumentace, o níž své negativní stanovisko opíral. „Stará mše znamená stará ekleziologie, ale já tady buduji novou církev“. Po čase mi to „docvaklo“ a zpětně říkám, že jsem kardinálu Vlkovi za jeho otevřenost upřímně vděčný. Také díky němu jsem pochopil, že mezi novou a „starou“ liturgií nemůže být smíru, že nemohou být rovnocennou bohopoctou téže Církve.
Právě proto jsou činěny překážky plné rehabilitaci tradiční liturgie, neboť její živá přítomnost v Církvi usvědčuje reformovanou liturgii z ekumenického a tedy nekatolického směřování. Pokud tedy arcibiskup Graubner zmíněnou potřebu „zajet na hlubinu“ myslel tak, že je třeba hledat skutečné příčiny stále většího příklonu mladých věřících k tradiční liturgii, pak mu dávám za pravdu. A modlím se za to, aby pravého poznání dosáhl i naši biskupové a otevřeli tak stavidla milostem, jež jsou současnou liturgickou praxí ke škodě mnoha duší zadržovány.
www.stjoseph.cz/k-certu-proc-ta…
